logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Válka s Íránem

Válka s Íránem

 

Oskar Krejčí

 

Probíhající desetidenní cvičení íránských ozbrojených sil je konfrontováno se zesílením ekonomických sankcí USA vůči Teheránu. Írán zároveň hlásí pokrok ve svém jaderném programu, který většina Západu pokládá za snahu získat nukleární zbraně, a Spojené státy posílení své flotily v Perském zálivu o jednu letadlovou loď. Protože při řešení sporu selhává diplomacie i nástroje mezinárodního práva, znovu se otevírá otázka, zda nenastoupí vojenské řešení. Odpověď na ní má politický, vojenský a ekonomický rozměr. 

 

Politika

Poslední měsíce ukazují, že Washington mění koncepci zahraniční politiky a koncentruje pozornost především na pacifický region, tedy na tlak proti Číně. Platná Národní bezpečnostní strategie USA, podepsaná prezidentem Barackem Obamou v květnu 2010, na několika místech hovoří o rozmanitých prostředcích vedoucích k větší izolaci Íránu jako jediném nástroji tlaku na vládu v Teheránu – tedy vylučuje válku. Po dalších sankcích volají i některé státy Evropské unie. Prohlubování blokády ze strany Unie je ale spojeno se  závislostí na íránské ropě – podle některých dostupných údajů je Teherán jediný, kdo je ochotný Řecku poskytovat ropu na úvěr. Sankce obsahují i rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

Problémem se v této souvislosti stávají prezidentské volby v USA. Obama se zatím propadá do beznaděje a válka s dlouho mediálně pěstovaným nepřítelem by mohla pro některé jeho poradce či ministryně vypadat jako možnost sjednotit voliče kolem Bílého domu. Také tlak od republikánských vyzyvatelů může sehrát významnou roli. Navíc brutální bombardování Libye ukázalo, že ani prezident netrvá na principech, které jej kdysi dávno přivedly k zásadnímu odmítnutí intervence v Iráku a k Nobelově ceně míru: útok na Libyi odpovídal bushovským scénářům změn režimu v nepohodlných zemích – snad je s výjimkou toho, že hlavu státu tentokrát nepopravili, ale lynčovali.   

 

Strategie

Specifikou války s Íránem by se mohlo stát, že by se poprvé mohly základny útočníka stát terčem odvety. V případě bombardování Jugoslávie (1999), invaze do Afghánistánu (2001) či Iráku (2003) nebo při zmíněném útoku na Libyi (2011) pozemní základny, z nichž startovala bombardovací letadla, například v Itálii, Německu či Spojených státech, zůstaly mimo dosah zbraní napadeného. To platí i o základním zbraňovém systému pro vedení tohoto typu „pobřežních“ válek: o letadlových lodích. Ale taky o ponorkách, z nichž byly odpalovány střely s plochou drahou letu. Jakmile budou potopeny či zásadně poškozeny tyto „plovoucí základny“ – a to se týká především letadlových lodí na jaderný pohon –, bude nutné upravit strategii pro intervence v 21. století.

Milovníci jednoduchých řešení snadno spočítají, že Spojené státy mají velkou vojensko-technickou převahu nad Íránem. Spor o jaderný a raketový program by mohl být uzavřen jedním vydařeným úderem, přičemž extrémisti na Západě tvrdí, že je to možné pouze takto a pouze do tří let. Při útoku na Írán by mohly být odzkoušeny strategické zbraně nové generace, které jsou bez jaderných náloží. Navíc všude kolem Íránu, pouze s výjimkou Ázerbájdžánu, mají Spojené státy své vojáky: to stále platí o Iráku, ale především o Afghánistánu, Turecku, Perském zálivu, Saudské Arábii a podobně: kromě námořníků je v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států (počítáno bez Iráku) na několika desítkách základen a lokacích. V Bahrajnu sídlí námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA, NAVCENT (United States Naval Forces Central Command). Řídí mimo jiné 5. flotilu, která s 15 tisíci muži na palubách kraluje v Perském zálivu, Ománském zálivu, Arabském moři a Rudém moři.

Situace v Afghánistánu ale naznačuje, jak by vypadalo vojenské vítězství nad Íránem i při vojensko-technické převaze – frontální boje se po dobytí hlavního města změní na boj s městskou či venkovskou gerilou. Při selektivním bombardováním jaderných zařízení není zaručen jasný výsledek pokud jde o zničení jaderných laboratoří, jistě by ale znamenalo výrazné zvýšení ceny ropy, na němž by mimo jiné vydělal Teherán. Na rozdíl od izraelského bombardování rozestavěného iráckého reaktoru (1981) by se tentokrát jednalo o útok na již fungující jaderná zařízení, což by mohlo znamenat radioaktivní zamoření částí takových zemí jako je Rusko, Pákistán, Indie, ale i Čína. 
Nejasná je reakce íránské diaspory a muslimů obecně na válku křesťanského Západu proti Íránu. Ale hlavně není jasné, jak by na útok odpověděl Írán. Přistání amerického bezpilotního letadla v Íránu ukazuje, že Teherán je přinejmenším na prahu vstupu do nové generace kyberválčení: umí na dálku přeprogramovat či využít počítači řízená nepřátelská zařízení. To je přesně to, co použily proti Íránu přibližně před dvěma lety Spojené státy spolu s Izraelem při přeprogramování některých centrifug obohacujících uran.    

Teherán sice nemá mezikontinentální rakety, které by mohly zasáhnout USA, ale dosáhne na americké vojenské základny na Středním východě, o Izraeli nemluvě. Nová íránská torpéda a střely s plochou dráhou letu by mohly zásadně poškodit americkou flotilu v Perském zálivu. Pravděpodobně by dokázaly zablokovat Hormúzský průliv, který v nejužším místě široký pouze 54 kilometrů. A přes Hormúzský průliv bylo v roce 2011 podle U.S. Energy Information Administration (EIA) dopravováno přibližně 17 miliónů barelů ropy denně. To je přibližně 35 % po vodě dopravované ropy či téměř 20 % ve světě obchodované ropy.

 

Ekonomika

Přes Hormúzský průliv prochází sice pouze 10 % spotřeby ropy USA, ale 25 % spotřeby západní Evropy a 50 % spotřeby Japonska.  Řečeno jinak, zablokování dodávek ropy by vedlo ke zpomalení rozvoje Číny, Indie, Japonska a Jižní Koreje, ale také Evropské unie. Obdobný efekt by mělo i pouhé bombardování iránských ropných terminálů, které by sice snížilo zisky Teheránu, ale omezilo íránské dodávky na světový trh a pravděpodobně by dramaticky zvýšilo cenu ropy. 

To vše by se mohlo někomu jevit jako cesta k obnovení hegemonie USA, a to nejspíš na celou jednu generaci. V nastalém chaosu by bylo možné vyřešit silou i spor s jinou ropnou supervelmocí, Venezuelou. Rusko jako jediný vážný jaderný konkurent by sice na růstu cen ropy a plynu vydělalo, ovšem ztráta spojenců i nutnost nových investic do obrany při nestabilizované ekonomice, sociálním napětí a demografickém propadu by jej mohlo celkově oslabit. Zdražení ropy by učinilo rentabilnější těžbu ropy z méně efektivních vrtů v USA, ale také z dehtových písků v Kanadě atd.

A pak je zásadní téma, které trápí vývozce demokracie silou: ropné bohatství samoceného Íránu. Podle EIA je Írán s více než čtyřmi miliony barelů ropy těžených denně na čtvrtém místě ve světě a třetí největší exportér ropy na světě. Ovšem hlavně je zde přibližně 136 miliard barelů prokázaných a lákavých ropných rezerv, což jej staví na třetí místo mezi státy. A také je na čtvrtém místě v těžbě plynu, přičemž prokázané zásoby přírodního plynu jsou druhé největší na světě.

 

A existuje v 21. století vznešenější casus belli než uhlovodíky?


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk