logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Lidská práva

Lidská práva

Lidská práva

 

Oskar Krejčí

 

Nakladatelství Professional Publishing vydalo před několika dny novu knihu politologa Oskara Krejčího nazvanou Lidská práva. Přinášíme malou ukázku ze závěru této práce.

 

Informácie o distribúcií knihy - kniznica@vip-vs.sk

 

Existenci přirozených, nezadatelných a nezcizitelných práv člověka nezpochybňují jen historie a současnost lidského rodu, ale i samotné dějiny této ideje. V průběhu jejího formování a vývoje lze totiž zaznamenat čtyři hlavní etapy s odlišným obsahem a vyzněním.   

 

* Normy proti svévoli a krutosti. Od Chamurappiho zákoníku přes Magnu chartu po řadu dnešních zákonů se objevovaly normy a úvahy, které hledaly spravedlnost. A to ne vždy pod tlakem okolností. Ve všech časových obdobích dějin a ve všech kulturách se vyskytovali vladaři jako Kýros či Ašóka s hlubší než obvyklou empatií či s porozuměním pro význam sociální harmonie. Avšak před 17. stoletím se v žádném civilizačním okruhu neobjevila ucelená koncepce lidských práv.

 

* Koncepce lidských práv. Humanismus a osvícenství se svým antropocentrismem a obratem od ontologie k etice otevřely cestu k vizi lidských práv. Předosvícenské smlouvy jako Magna charta byly dohodou mezi panovníkem a stavy, tedy uvnitř vládnoucí vrstvy; upravovaly způsob vládnutí, čímž pomáhaly upevňovat feudální řád. Smlouva v osvícenském smyslu však byla dohodou všech lidí nadaných právy zakládajícími společnost i stát – a tak stanovila právo či dokonce povinnost řád měnit. Zrodil se nový, komplexní pohled na člověka s jeho právy, která byla pojata jako přirozená, nezadatelná, nezcizitelná a univerzální, ale i snadno odvoditelná rozumem z lidské přirozenosti. Jednalo se o niterná práva, která nemohou být odebrána: člověku nadále patřila nezávisle na sociálních vztazích. Člověk byl víc než občan a občanské svobody pomáhaly zajistit lidská práva. Tento zpočátku abstraktní pohled, patrný například na esejisticky pojaté Deklaraci nezávislosti USA (1776), zaznamenal několik proměn:

* Na počátku bylo obecné pojetí člověka a s ním antropocentrická politická filosofie. Mimořádně významnou roli sehrál přechod od přirozených práv, chápaných jako přírodou či bohem dané a známé už ze starověku, k vizi základních práv, definovaných jako vlastnost člověka. Člověk se z objektu přirozeného práva změnil na subjekt práva. Starý koncept přirozených práv požadoval pouze, aby vlády nezasahovaly do sféry svobody jednotlivce; nová idea lidských práv pak navíc vyžaduje od vlády v případě potřeby aktivní pomoc jednotlivci.
* Tato práva si v osvícenském pojetí zachovala objektivitu, tedy nezávislost na vůli lidí. 
* Právo zůstalo ochranou před svévolí a krutostí, ale navíc získalo funkci požadavku konkrétních prospěšných činů.
* Toto právo se již neobracelo k pomazanému vladaři ustanovenému z boží vůle, pro něhož je stát vlastnictvím. Práva se obracela vůči člověku samotnému, neboť suverénním vladařem se v této koncepci stal samosprávný člověk, národ, lid.

 

* Konkretizace lidských práv. Už Virginská deklarace práv (1776) a Deklarace práv člověka a občana (1789) z Velké francouzské revoluce přinesly kromě obecné vize seznam jednotlivých práv – v prvním případě je to v 16, v druhém v 17 článcích. Začalo období „paragrafových znění“ práv. Do této vlny se v USA zapojili lidé jako byli James Madison a Thomas Jefferson, kteří bojovali za přijetí prvních deseti dodatků, známých jako Listina práv (1789, platnost 1791), k Ústavě Spojených států. Druhé znění Deklarace práv člověka a občana (1793) připojilo ke konkrétním politickým a občanským právům i konkrétní práva sociální. Práva už nejsou zjišťována dedukcí z božích či přírodních principů, ale jsou formulována na základě možností společnosti.

 

* Mezinárodní kodexy lidských práv. Po 2. světové válce se postupně pod mezinárodní dohled dostaly rozšířené seznamy lidských práv. Objevila se i práva, která se týkají bezprostředně mezinárodního společenství: právo na mír, na sebeurčení, na kvalitní životní prostředí a podobně. Od Všeobecné deklarace lidských práv (1948) je patrná tendence přejít od filosofických vizí k pojetí lidských práv jako samozřejmosti. Tomuto pohybu se vzepřely některé mezinárodní úmluvy o lidských právech, jako je Káhirská deklarace lidských práv v islámu (1990) či Arabská charta lidských práv (2004, platnost 2008). Ty ovšem svojí koncepcí darovanosti lidských práv vybočují z celé lidskoprávní tradice počínající v osvícenství a náboženskou exkluzivitou popírají představu o univerzálnosti lidských práv.

 

Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že lidská práva nejsou znakem lidské bytosti, bez něhož by člověk nemohl existovat. „Lidská práva“ jsou humanistickou ideou, která se zformovala v určitém stadiu civilizačního vývoje. Ideou, která se dále vyvíjí ve vazbě na proměny sociální reality. Kdo hledá základy ideje lidských práv, najde vizi potřeb. Vědomí potřeb pak formuje zájmy jako trvalé zaměření na určitou činnost. Lidská práva jsou humanistickým vyjádřením zájmů člověka. Jsou civilizací kultivovaným zájmem, který nevzniká, jak píše Donnelly, „protože potřebujeme přežít, ale protože požadujeme důstojný život“.

 

Současné kodexy lidských práv nevznikly po 2. světové válce jen proto, že se vytvářela nová podoba globální ekonomiky a celosvětových institucí. Vznikly i proto, že různá nebezpečí, hrozící člověku, se stala předvídatelnější a ambice humanistů relativně komplexní. Dnes je mezinárodní listina práv – tedy Všeobecná deklarace a Mezinárodní pakty – uznávaným standardem lidských práv. Je mírou dokonalosti ostatních norem, a to jak regionálních, tak i vnitrostátních. Představuje zorný úhel, pod kterým je mezinárodním společenstvím měřena úroveň naplňování lidských práv uvnitř států. Podle některých autorů je tato listina minimem sociálních a politických garancí, uznaných mezinárodním společenstvím jako nutná podmínka důstojného života v současném světě.

 

Tím, že se z uvedených dokumentů vytratila vyhraněná politická filosofie, staly se tyto úmluvy jen neúplnou manifestací morálního univerzalismu. Představují dobový právní konsensus, což je jiné označení pro politický kompromis. Navíc je tu problém kontroly plnění a prosazování úmluv. V současném globálním systému je to i nadále stát, kdo zůstává garantem práv a svobod.

 

Mezinárodní normy o lidských právech jsou závazkem států, který ovšem směřuje – alespoň podle platného mezinárodního práva – pouze vůči vlastním občanům. Jsou dítětem světového politického systému, kde hlavními aktéry jsou státy. Vztahují se k jednotlivcům, na které dosáhnou jen zcela výjimečně – existující režim lidských práv je nedokonalý. Scházejí instituce se skutečnými oprávněními a ná-stroji k prosazování přijatých závazků. Ani ty nejmocnější, jako jsou Rada bezpečnosti OSN či Mezinárodní trestní soud, nedosáhnou na velmoci, neboť ty jsou vybaveny právem veta či v případě nejsilnějších nejsou účastníky Římského statutu. To ovšem není chyba ideje lidských práv, ale projev aktuálního stavu civilizačního rozvoje.

 

V této situaci vzniká specifické napětí mezi principem suverenity státu, na kterém je postavena Charta OSN, a univerzalitou lidských práv. Lidská práva jsou svou podstatou kosmopolitní; podle této vize je člověk více členem globální politické komunity než občan státu. A tato komunita je víc než mezinárodní společenství, je-li vnímáno jako společenství států.

 

 

Nejasné vymezení

Současné pojetí lidských práv je produktem posledních čtyř století, ve kterých se zformulovalo jejich chápání lidských práv jako vrozených, nezcizitelných, nezadatelných, univerzálních a konkrétních. Tato představa vyvolává celou řadu nedorozumění, neboť v nejlepším případě může být chápána jen jako mobilizující symbol.

 

* Vrozená práva: Jenže člověk se plnoprávným člověkem nerodí. Člověk se v každém zrozeném jednotlivci znovu dotváří. Jestliže se vlk jako živočich vlkem rodí, člověk po svém zrození musí projít socializací, aby se stal homo sapiens sapiens. Ač má – jako vlk – sociální pud, kulturní bytostí se stává až po vstřebání civilizovaných návyků, preferencí, znalostí. I proto dítě nemá volební právo. Jak upozorňují mnozí psychologové, „bez začlenění do společnosti a bez jejího vlivu nedojde k významnému rozvoji vyšších psychických funkcí, mezi něž patří nejen myšlení a řeč, ale také volní pozornost, logická paměť, pojmotvorné procesy a mnohé školní dovednosti“. Mauglího vychovaného vlkem lze přijmout jako člověka, ale jen za předpokladu, že ostatní lidé nebyli vychováni vlky. Péče o invalidy je kulturní povinnost, ne samozřejmost daná zrozením. Práv daných „zrozením“ se člověk může zříci svým jednání v rozporu s  právy ostatních lidí, například vrah se zříká práva na svobodu.

 

* Nezcizitelná práva: Této představě lze rozumět dvojím způsobem. Doslovně, že tato práva nelze odebrat ve smyslu zrušit je, aniž by člověk přestal být člověkem. To by však otrok nebyl člověkem, ale věcí nebo zvířetem. Nezcizitelnost práv ve zprostředkovaném, ideovém smyslu předpokládá, že tato práva člověku zůstávají, přestože nemá možnost je naplnit: i otrok má právo na svobodu, i zavražděný má právo žít. Jenže když je zcizen výkon práva, je odejmuta i jeho fakticita.

 

* Nezadatelná práva: Tato idea znamená, že člověk nemůže svá práva darovat, nebo je darem získat. Uvedená teze platí též jen v abstrakci: reprezentativní demokracie, někdy dokonce s volným mandátem pro poslance, ukazuje, že i v zemích, které se nejvíce dovolávají lidských práv, je určité „zapůjčení“ či delegování samozřejmostí. Lze si je vzít zpět, když ovšem jsou pro to zákonem vytvořená pravidla (referendum, nové volby atd.), nebo revolucí. V prvním případě se jedná o dohodu, ne danost; v druhém případě opětovné získání práv předpokládá vítězství.

 

* Univerzální práva: Obecná, pro všechny lidi platná práva – tedy bez ohledu na čas či kulturu – jsou tehdy, když se pro to vytvoří podmínky. Kosmopolitní povaha lidských práv předpokládá, že jiná než univerzální lidská práva nemohou být.

 

 

Spor o univerzálnost

Představa univerzálnosti má, na rozdíl od vize přirozenosti, nezadatelnosti a nezcizitelnosti, bezprostřední praktický význam. Univerzalismus dostává svůj výraz v mezi-národním právu. Nikoliv však v praxi: mezinárodní společenství do značné míry stále selhává při faktickém plnění katalogu lidských práv. 

 

Idea univerzálnosti může mít trojí podobu:

* Především je to představa, že lidská práva jsou odvoditelná z kodexů všech civilizací a tudíž ve všech kulturních okruzích akceptovatelná. Je možné je vnímat jako mravní prvek vlastní všem civilizačním okruhům, je jejich společným jmenovatelem. Nebo jako výsledek postupného sbližování či dokonce srůstání mravních a právních norem států a civilizací.
* V jiném pojetí je univerzálnost vnímána jako západní, liberální výdobytek, který musí být v ostatních civilizacích prosazen rozvojem, příkladem či silou.  
* Nebo jsou dnešní představy lidských práv něco, co přesahuje vše známé v dosavadních vizích a kodexech; jsou zárodkem nové globální politické kultury.

 

V první kapitole uváděné příklady ze starověku jasně ukazují, že prvky ideje lidských práv lze zachytit ve všech velkých civilizacích. Je ale zřejmé, že vlastní idea lidských práv se zrodila na jednom místě a v jednom čase: v evropském osvícenství. Z tohoto faktu lze odvodit dva odlišné závěry. Předně je to vize nadřazenosti západní civilizace. Pak je „břemenem bílého muže“ prosadit tuto ideu jinde ve světě formou westernizace.

 

Druhá interpretace nabízí pohled na osvícenskou koncepci lidských práv jako na dítě moderny, ne Západu. Tato vize je blíže pravdě, protože umožňuje vysvětlit, proč idea lidských práv na Západě neexistovala před osvícenstvím, proč ji mnozí západní teoretici i politici popírali a popírají – a proč se ji často ani na Západě nedařilo a nedaří naplnit. Zároveň platí: je-li idea lidských práv dítětem moderny, pak původ lidských práv je v civilizačním procesu.

 

Pohled do jiných kulturních okruhů ukazuje, že i tam – obdobně jako na Západě – existuje celá řada možností, jak se k ideji lidských práv propracovat. Ve všech civilizačních okruzích je možné zachytit cestu od schvalování otroctví k převažujícímu konsensu o potřebě prosazovat lidská práva. Indické kastovnictví je zcela v rozporu s morální výzvou, obsaženou v univerzalismu lidských práv. A právě z tohoto prostředí vzešel Mahátma Gándhí. Obdobně středověká povaha zákonů šaría nikterak nesnižuje velkou prestiž sociální solidarity, obsažené v povaze islámu.

 

Z faktu, že v různých civilizacích lze nalézt odlišné zdůvodnění či základy lidských práv, lze dospět k závěru, že vize univerzality lidských práv nevyžaduje ani nepovzbuzuje uniformitu či homogenizaci praktik. Radikální relativismus, tvrdící, že kultura či náboženství určuje povahu lidských práv, je nepřijatelný. Právě tak radikální univerzalismus, který tvrdí, že všechny hodnoty, spojované s ideou lidských práv, jsou univerzální bez ohledu na čas a místo, je „teoreticky nepřijatelný a prakticky nebezpečný“.

 

V obecné rovině představa univerzálnosti v sobě zahrnuje rovná práva pro všechny. Otázkou však je, jaká práva. Ti, kdo se domnívají, že se nemohou konkrétní vize práv lišit, měli by se podívat, jak se seznam lidských práv v oblasti západní kultury během dvou set let měnil. Lidská práva nemají transcendentní kvalitu; je to idea mající různé historické, civilizační obsahy i formy.

 

Na druhé straně asijská či islámská kritika západní společnosti obsahuje celou řadu pravdivých výtek – ať již se jedná o užívání drog, rozklad rodiny, vysokou kriminalitu, lenivost a podobně. Svoboda je pro západní střední vrstvy až příliš často pouhé naplnění uměle vytvořených potřeb. Také někteří západní autoři varují, že na Západě je mnohdy „rozvoj chápán jako industrializace, westernizace a ekonomický růst, ne v širším smyslu, který zahrnuje podmínky pro žití důstojného a plnohodnotného života, sociální bezpečnost a politickou participaci.“

 

Přestože jsou některé atributy liberální svobody pro jejich konzumenty téměř obecně přijatelné, výsledek je sporný. Právo na rozvod, podpora pracovní kariéry ženy, právo na přerušení těhotenství, obhajoba svobody homosexuálů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů stojí z jedné strany – zatímco fakt, že západní civilizace vymírá, stojí z druhé strany. Evropská unie hlásí, že zde připadá na jednu ženu 1,51 dítěte, zatímco pro zachování civilizačního okruhu je nutné 2,11 dítěte.

 

Takovéto situaci se podpora lidských práv pomocí zákonných norem může pro některé muslimy, ale i konfuciánce, jevit jako další důkaz, že v západním světě selhává morálka jako povinnost. Také hinduismus a buddhismus nabízejí duchovní cíle a hodnoty, kodex ctnosti pro svobodu a sebekontrolu místo ekonomické technokracie, politické byrokracie a náboženských výstředností.

 

Ukázkou rozporuplnosti západní civilizace jsou množící se požadavky formulovat práva seniorů. Tato opodstatněná potřeba svědčí o mravním úpadku, ne o rozvoji ve smyslu zvyšování civilizovanosti. Tradiční společnost vnímala stáří jako zdroj moudrosti a sociálních hodnot. Dnes postmoderní kapitalismus chápe seniory jako finanční zátěž, zdržování, plýtvání. Proto na Západě vzniká potřeba konkretizovat a kodifikovat práva starších lidí.

 

---

1 DONNELLY, Jack: International Human Rights. Citované vydání, s. 23.
2 Viz tamtéž, s. 8.
3 KREJČOVÁ, Lenka: Psychologické aspekty vzdělávání dospívajících. Praha: Grada, 2011, 16.
4 Viz BEITZ, Charles R.: The Idea of Human Rights. Citované vydání, s. 74.
5 DONNELLY, Jack: International Human Rights. Citované vydání, s. 37.
6 EVANS, Tony: Human Rights in the Global Political Economy. Citované vydání, s. 20.

***

 

Oskar Krejčí: LIDSKÁ PRÁVA
Praha: Professional Publishing, 2011. 175 stran. ISBN 978-80-7431-056-0
 

 

Nová kniha profesora Oskara Krejčího je věnována tématice lidských práv. Přestože je možné hovořit o téměř úplné globální shodě uznání významu těchto práv, spory se neustále vedou

* o jejich původu,
* o vztahu politických a sociálních práv,
* o jejich „evropské podstatě“,
* ale i mezi zastánci univerzálního pojetí lidských práv a obhájci názoru, že existují kulturní rozdíly v pojetí lidských práv. 

 

Kniha Lidská práva přináší zcela nové pohledy na tyto problémy, a to včetně originální periodizace vývoje ideje lidských práv.

 

Obsah knihy:
Úvod
Hledání práva
Globalizace a lidská práva
Nesplněný sen
Konkretizace práva
Svoboda a sociální práva
Vlastnictví a revoluce
Pramen a hranice práva
Reálná utopie
Chronologie hlavních dokumentů

 


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk