logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Putin: S novou verzí do voleb

Putin: S novou verzí do voleb

 

Oskar Krejčí

Literární noviny, 2012/8, s. 22-23

 

V ruské diaspoře se vypráví vtip.
K premiérovi přišel předseda volební komise:
„Vladimíre Vladimíroviči, mám dvě zprávy – jednu dobrou, jednu špatnou. Kterou chcete slyšet jako první?“
„Dobrou.“
„Byl jste zvolen prezidentem!“
„A ta špatná?“
„Nikdo vám nedal svůj hlas.“

 

Je to stejné jako u nás: oficiální linie versus velká část „lidové tvořivosti“, a to i na internetu. V případě Ruska se ale jedná o změnu, protože ještě před pěti lety byla ona lidová tvořivost většinou na straně Vladimíra Putina.

 

Proč takový zvrat? Základním problémem je, že se toho změnilo málo. Před pěti a více lety lidé ještě reagovali na jelcinovské období. Na drastickou umělou sociální diferenciaci, rozkrádání státního majetku, teroristické útoky nejen v kavkazské oblasti, hrozící rozpad federace. A v neposlední řadě na trapný obraz nejvyššího představitele a tedy i celé země. Pak přišel mladý, rozhodný, skromně vypadající Putin. A Rusku se začalo dařit. Podle některých makroekonomických údajů se daří dodnes.

 

Dvacetiletá krize

Mezinárodní měnový fond uvádí, že od roku 1999 do loňska vzrostl hrubý domácí produkt Ruské federace (RF) ve stálých cenách 1,8krát. Takto se podíl RF na světové ekonomice za dané období zvýšil z 2,5 na 3,0 %. Loňský růst HDP Ruska je odhadován na 4,3 %, čímž je řadí mezi úspěšné země – vždyť Německo zvětšilo svůj HDP pouze o 2,7 %, Spojené státy o 1,5 % a Japonsko dokonce zaznamenalo pokles o – 0,5 %. Inflace ve výši 6,1 % byla nejnižší od dob rozpadu Sovětského svazu. Za dobu Putinovy vlády se zcela změnilo finanční postavení země. Podle údajů Centrální banky RF činil v roce 1999 zahraniční dluh Ruska 177,7 miliardy dolarů, v tyto dny naopak ruské rezervy pravděpodobně překročí hranici 500 miliard dolarů. Tak se Rusko z velkého dlužníka stalo třetím největším světovým rezervoárem financí. A podle dostupných údajů si vláda pro druhou vlnu globální krize připravila rezervy ve výši 200 miliard rublů.

 

Výrazné proměny zaznamenala i sociální oblast. Statistický úřad RF uvádí, že v roce 1999 dosahovala nezaměstnanost 13,0 % práceschopného obyvatelstva, koncem loňského roku byla 6,3 %.  Průměrná mzda vzrostla za období 1999 až 2010 téměř 11,4krát. Určité příznivé změny signalizují i demografové.  Počet obyvatel sice klesl ze 146,3 milionů v roce 1999 na 143,9 milionů v lednu 2012. Ale od roku 2009 statistiky hlásí mírný přírůstek obyvatel Ruské federace, a to v rozporu s většinou prognóz. Lze použít i jiný, méně obvyklý indikátor: podle moskevského Státního vědeckého centra sociální a soudní psychiatrie klesl od roku 1995 počet sebevražd připadajících na sto tisíc obyvatel RF ze 42 na 23 v loňském roce. 

 

Jenže makroekonomických čísel se nikdo nenají a spokojenost nepramení z údajů o průměru. Sebevražd je stále velmi mnoho (světový průměr je podle uvedeného zdroje 14 sebevražd; Světová zdravotnická organizace uvádí 16 sebevražd na 100 tisíc obyvatel). Minimální mzda v Rusku je čtyřikrát nižší než v Řecku. Ale hlavně, i když průměrná životní úroveň roste, neznamená to, že se neprohlubuje pocit sociální nespravedlnosti.

 

V Rusku se kalí ocel nespokojenosti ve třech kovárnách. Tou první je sociální diferenciace, druhou korupce, třetí nenaplněné ambice. Nejnovější zpráva OSN Human Development Report uvádí sociální rozpětí jako poměr průměrného příjmu nejbohatších 20 % populace k průměrnému příjmu nejchudších 20 % obyvatel, a to za roky 2010–2011. Tento poměr je v Rusku 8,2 – zatímco například v Norsku činí 3,9, v Německu 4,3 a v Japonsko 3,4 (Česko 3,5 a Slovensko 4,0). Rusko se tak vyděluje ze sociální Evropy a připodobňuje se k extrémně liberálním Spojeným státům nebo rozvojové Číně, v nichž je tento poměr shodný – 8,5.

 

Nespokojenost v tomto sociálním rozměru není otázkou závisti, ale otázkou elementární spravedlnosti ve smyslu zásluhovosti.  Rusko se ještě nedostalo za fázi „oligarchistického kapitalismu“, kde ultrabohatí hraví „noví Ruskové“ mohou vlastnit fotbalový klub Chelsea (Roman A. Abramovič), mít 29 % v Arsenalu (Ališer B. Usmanov) či držet kontrolní balík v AS Monaco (Dmitrij Je. Rybolovlev), zatímco zákonem stanovená minimální mzda je 4,6 tisíc rublů a průměrný příjem na hlavu 20,1 tisíc rublů. Jak vést takto rozdělenou zemi za společným cílem? Kdo by se chtěl v takovýchto nespravedlivých podmínkách obětovat pro obecné blaho? 

 

Nic nenahlodá důvěru v politika tak snadno jako korupce. Přitom není třeba hned strkat ruku do obecní kasy – stačí, když politik nese odpovědnost za svěřenou oblast a v ní se dějí nepravosti. Premiér a prezident mohou za všechny zlořády, i když často nemají nástroje na jejich odstranění. V Rusku je dlouhodobě patrná masová nespokojenost s korupcí. Transparency International, jejíž výzkumné metody jsou velmi sporné, ale signalizuje určité trendy nálad, ukazuje, že se situace v Rusku od roku 2004 zlepšuje. Jenže loni se Rusko umístilo na smutné 143. pozici ze 182 zkoumaných států. Rusové milují fámy i konspirační teorie ještě víc než Češi, ale mnohé z informací o tamní korupci jsou pravdivé. V roce 2006 odhadoval náměstek generálního prokurátora RF částku, která se ročně pohybuje v korupci, na úděsných 240 miliard dolarů.

 

Takové množství nedostatků a přímo kriminálních činů nevyužívají ke svému zviditelnění pouze jedinci s neukojenými ambicemi. Nedostatky i chyby Kremlu nutně vedou k posilování vlivu lidí stojících ideově a organizačně v opozici vůči Putinovi a jeho straně Jednotné Rusko. A tak loni počátkem prosince při volbách do Dumy ztratila strana Jednotné Rusko zhruba 15,0 % hlasů (úbytek 77 mandátů) oproti předcházejícím volbám v roce 2007, zatímco komunisté získali o 7,6 % hlasů více (plus 35 mandátů), Spravedlivé Rusko 5,5 % (nárůst 26 mandátů) a Liberálně-demokratická strana 3,5 % hlasů (plus 16 mandátů). Nemluvě o dvou a půl tisících stížnostech na regulérnost sčítání hlasů, byť obrovská většina z nich neobsahuje konkrétní sdělení a je jen reakcí na informace ve sdělovacích prostředcích.

 

Dogmatický liberalismus

Ke koloritu kritiky Putina patří výčitky, že používá neliberální metody. Jenže nejvíce problémů má Rusko tam, kde se dogmaticky drží laciných liberálních floskulí. Vytvoření celé řady velkých korporací se státní účastí, zvláště v oblasti těžby, zpravování a dopravy ropy či plynu, mu výrazně pomohlo stabilizovat ekonomiku. Kritika hyperpříjmů manažérů a neprůhlednost finančních toků v těchto firmách je právě tak oprávněná jako zbytečná: platy se už dávno daly upravit podle férových zákonů a hospodaření lze vést mnohem transparentněji. Avšak na druhé straně spoléhat se na to, že trh živelně pozvedne zemi k modernitě, patří do říše snů. A nejde jen o to, že podle některých kvalifikovaných odhadů liberální experimenty v letech 1992 až 1998 přinesly Rusku dvakrát větší ekonomické ztráty než válka s nacistickým Německem.

 

Rusko se nachází v situaci, kdy základním zdrojem financování nových investic přestává být zahraniční kapitál. Nahradit by jej měly investice z domácích zdrojů. Bývalý premiér Jevgenij Primakov, který bývá pro svou schopnost spojit akademickou a politickou kariéru nazýván ruským Kissingerem, ve své knize Svět bez Ruska? popisuje reakci Kremlu na nedostatek investičních prostředků v důsledku globální krize a zadluženosti reálného sektoru ekonomiky. Státní banky převedly na více než sto komerčních bank značné veřejné prostředky. Tyto soukromé subjekty měly podnikům poskytnout výhodné úvěry. Nádherná to ukázka liberálního dogmatismu: stát přece efektivně nemůže podnikat, to mohou jen soukromníci. Jenže bankovní lichváři povětšině pochopili efektivnost tak, že státní prostředky převedly na směnitelnou měnu a vyvezly je do zahraničí, kde měli vyšší úrok než z případné státem stanovené úrokové sazby u půjček malým a středním podnikům… Pouze v roce 2008 musela vláda vydělit 50 miliard dolarů na zahraniční dluhy ruských firem – stát přestal být zadlužený, ale podniky zadlužené jsou.

 

Balancující mocnost

Vztah Putina k liberalismu je snadněji pochopitelný na příkladu z mezinárodní politiky. Po celou dvacetiletou krizi se v Rusku sváří tři základní linie představ o zahraniční politice, které mají kořeny již v 19. století:

• Západníci, tedy „prozápadní liberálové“. Tato koncepce byla nejlépe reprezentována prvním Jelcinovým ministrem zahraničních věcí Andrejem Kozyrevem. Představuje vizi, že štěstí Ruska je v zapojení se do Západního světa. Splynutí má být jak v hodnotové oblasti, tak v začlenění se do jeho struktury – tedy uznání nadřazenosti Spojených států nad spojenci. Existují-li ruské národní zájmy, pak jsou totožné z vizí Washingtonu. V konkrétní politice to mimo jiné znamenalo odtrhnout se od bývalých republik Sovětského svazu
a ponechat je jejich osudu.

• Státocentrici. Ti vidí jako základní nástroj realizace zahraniční i vnitřní politiky stát. Nejsou nutně proti svobodě a demokracii, jen vždy požadují více stability a suverenity. V mezinárodních vztazích především zdůrazňují trvaní zahraniční hrozby. Proto usilují
o to, aby Rusko zůstalo velmocí schopnou samostatně vyvažovat vnější tlak. Prototypem politika, který klade důraz na spolupráci se zeměmi SNS, Čínou a Indií při vyvažování úsilí USA o prohloubení hegemonie, je zmíněný Jevgenij Primakov.

• Civilizacionisté. Tato vize předpokládá, že Rusko je originální civilizací, která buď v sobě obsahuje vlivy svého pestrého okolí, nebo má misi v podobě pravoslavné víry či marxismu-leninismu. Tuto koncepci obhajují zastánci teorie euroasijství, vizionáři, kteří vidí Rusko jako třetí Řím, či nacionalisté a někteří komunisté. V americké politické vědě tento pohled na Rusko coby specifický civilizační okruh v letech po studené válce proslavil Samuel Huntington.  

 

Hlavní proud západní propagandy řadí Putina mezi „státocentriky“ či !civilizacionisty“.   Faktem je, že první část Putinova programu, připraveného pro tyto prezidentské volby, nese název Rusko se soustřeďuje. To je zjevná narážka na slavný dopis, který v roce 1856 – tedy po porážce v Krymské válce – zaslal ministr zahraničních věcí Alexandr M. Gorčakov vyslancům své země z roku. „Rusko je obviňováno, že se izoluje a mlčí tváří v tvář skutečnostem, které nejsou v souladu ani s právem, ani se spravedlností,“ psal Gorčakov. „Říká se, že Rusko se zlobí. Rusko se nezlobí, Rusko se soustřeďuje.“ Depeše byla psána francouzsky a poslední větu La Russie ne boude pas; elle se recueille lze přeložit i jako „Rusko netrucuje; sbírá síly“. A Gorčakova někteří autoři pokládají za otce státocentrismu. Možná tedy i za otce putinovského vidění světa a vlastně i programu modernizace. 

 

Kus pravdy na tom bezesporu bude. Na co tedy Rusko vlastně sbírá síly?

 

Naivní západnictví pohřbilo bombardování Bělehradu a tristní důsledky ekonomických reforem jelcinovských liberálů. Tehdy se v Moskvě dostal do popředí defenzivní realismus, nedůvěra v západní solidaritu a snaha vyvažovat tlak rozpínající se Severoatlantické aliance. Obrat pozornosti k bývalým sovětským republikám však nikdy neměl charakter Monroevovy doktríny, kterou Spojené státy prohlásily Latinskou Ameriku za svoji výsadní sféru vlivu. Podpora Abcházie a Jižní Osetie nemá podobu násilného odtržení Texasu od Mexika a jeho anexe. A to i přesto, že většina tamního původního obyvatelstva, tedy Abcházců a Osetinců, má státní občanství Ruské federace. Rusko nepotřebuje žádnou násilnou expanzi. Rusko se zařadilo mezi exportéry kapitálu a má tváří v tvář předluženému Západu obrovské možnosti. Potřebuje mírové podmínky rozvoje. Potom bude čas pracovat pro něj a učiní z Ruska jedno z center multipolárního světa. 

 

Jak uvádí například Andrei P. Tsygankov ze San Francisco State University, který je autorem podstaty výše uváděných charakteristik tří linií zahraniční politiky Ruska, v knize Ruská zahraniční politika poukazuje na rozdíl mezi Putinem a Primakovem. Putin sice „zdůrazňuje bilaterální vztahy v ruské periferii, měl ale i ambice rozvíjet partnerství se Spojenými státy při zadržování terorismu“. Putin byl vždy kombinací „státocentrika“ a „západníka“, a to jak ve vnitřní, tak zahraniční politice. I proto mají prozápadní liberálové v Rusku tak málo volebního prostoru – jejich témata Kreml průběžně formuluje sám.

 

Rozpory úspěchu

Putin ve volbách platí daň za rekonvalescenci Ruska. A to hned několikrát. Předně, zdaleka nebylo vše úspěšně dokončeno a zklamaných není málo. Zároveň dosažené úspěchy vedou k tomu, že zlepšená situace umožňuje zapomenout na situaci země ve chvíli, kdy Putin přebíral nejvyšší funkci ve státě. Nemluvě o mladých, kteří vstupují do politiky a podnikání bez zkušeností s tím, co bývá charakterizováno jako jelcinovská smuta – temná doba rozkladu. Ti pak, ať již se jedná o uklidněnou část středních vrstev či mladé, nepotřebují stará vítězství, ale požadují nová, přičemž se cítí zcela nezávislí. Toto sebestředné „přirozené sobectví“ je dáno slabou historickou pamětí, kterou má v politice většina jejích účastníků – včetně politiků samých. I proto, ale nejen proto, bývají lidé unaveni i z úspěšných státníků, protože se po pěti šesti letech „okoukají“. A také je zde spousta chyb, které se nakupí za léta každé činnosti, a to i práce v Kremlu či v Bílém domě.

 

Obrovskou výhodou Putina je, že o všech těchto problémech má informace. V rozporu s tvrzením o nedemokratičnosti v Rusku probíhá v této zemi bouřlivá veřejná diskuse
o všech otázkách veřejného života – mnohem ostřejší a v řadě ohledů intelektuálnější než v Česku nebo na Slovensku. Číst ekonomickou část Putinova programu, která byla zveřejněna koncem ledna, znamená ponořit se do známých vod všech kritických statí: i Putin se dívá velmi kriticky na současný stav ekonomiky, na její přílišnou závislost na vývozu surovin; požaduje dvojnásobné zvýšení produktivity práce v rozhodujících sektorech, zvýšení průměrné mzdy na 40 tisíc rublů v hodnotách letošního roku, žádá zvýšit podíl produkce využívající nejnovější inovace z 10,5 na 25 %, zdvojnásobení exportu produkce založené na nejnovějších technologiích a podobně – vše do konce desetiletí. Putinovi mohou vytýkat, že už měl víc než dekádu na to, aby mnohé z toho, co slibuje, dávno učinil. Jeho výhodou je, že většině oponentů může říci, že také oni měli příležitost – a nedokázali ani to, co on, ba dokonce mnozí Rusku svými experimenty a sobectvím uškodili.

 

Proto je tak snadné předvídat výsledky voleb ruského prezidenta v neděli 4. března. Snad všichni političtí věštci očekávají vítězství Vladimíra Putina, povětšině již v prvním kole, pokud získá více než 50 % platných odevzdaných hlasů (případné druhé kolo coby zápas dvou nejúspěšnějších kandidátů z kola prvního by se konalo za 21 dní). Podle novely Ústavy z roku 2008 se poprvé volí prezident na šest let, nikoliv na čtyři roky jako v předcházejících čtyřech hlasováních (v roce 1991 na pět let). Putinovi se tak otevírá šance nejen zvítězit v letošních volbách, ale i v těch dalších – tedy řídit osud Ruska plné čtvrtstoletí.

 

Mnohé z toho, co bylo před deseti lety obrovskou novotou ve stylu prezidenta, v jeho vizích a složení týmu, je dnes samozřejmostí, nebo dokonce brzdou. Spravedlivé volby nepotřebují pouze internetové kamery, ale i modernizaci volebních zákonů, které ve svých omezeních dnes škodí především Putinovi samotnému. Bude zajímavé sledovat, zda Putin verze 2.1 bude jiný než Putin 1.1 či Putin 1.2. Dosavadní Putinovy úspěchy byly vždy spojeny se změnou, kterou přinesl. Strnulost předznamenává prohru.


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk