logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Hurá na Sýrii!

Hurá na Sýrii!

 

Oskar Krejčí

http://www.regiononline.cz/

 

Kruh se uzavírá: podle dostupných informací má tentokrát předložit návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Sýrii Saudská Arábie. Feudální Saudská Arábie. Ta Saudská Arábie, jejíž tanky před necelým rokem rozmetaly pokus o prodloužení „arabského jara“ do Bahrajnu. Saudská Arábie – nejvěrnější islámský spojenec demokratického Západu.

 

Je nesporné, že mezinárodní veřejnost musí stupňovat tlak na ukončení násilí v Sýrii. Počty mrtvých v ozbrojených střetech, které začaly loni v druhé polovině března, dosáhly takového množství, že je oprávněné hovořit o občanské válce – OSN uvádí více než 5,4 tisíce mrtvých celkem; syrská vláda uvádí dva tisíce mrtvých vojáků a pracovníků bezpečnostních složek. Nemluvě o desítkách tisíc běženců a zatčených. Mnohé až nápadně připomíná situaci kolem Libye. S tím výrazným rozdílem, že počátkem února zlé Rusko a ošklivá Čína návrh rezoluce Rady bezpečnosti požadující rezignaci prezidenta Háfize Asada jako nevyváženou vetovaly. Okamžitá hysterická reakce některých politiků a novinářů naznačuje, že tímto dvojitým vetem byly zablokovány připravené akce. O jejich povaze vypovídá strategie, která byla použita právě v souvislosti s Libyí.

 

Strategie násilné změny režimu

Tato strategie má čtyři hlavní části, které jsou důležitou modifikací barevných revolucí známých například z Jugoslávie (2000), Gruzie (2003) či Ukrajiny (2004).

 

• Zformování ozbrojené opozice. To vyžaduje dodávky zbraní a případně i kádrů jak z arabských zemí, tak i instruktorů z jiných států. To se v případě Libye dělo v rozporu s čl. 13 rezoluce Rady bezpečnosti  číslo 1973, na niž se při obhajobě brutálního bombardování odvolávaly státy NATO – a který požaduje „prosazení striktního naplňování embarga“ na dodávky zbraní. Podle dostupných údajů v případě Libye i v současné válce v Sýrii hraje roli důležitého prostředníka v dodávkách zbraní emirát Katar, další z feudálních, nedemokratických režimů Středního východu.

Důležité není, zda ozbrojenci jsou demokraticky orientováni, nebo vyznávají extrémní interpretace islámu.  

 

• Odmítání kompromisu. V případě Libye povstalci zamítají nabídky přicházející ze zahraničí na zprostředkování mírového urovnání konfliktu. Nejinak je tomu v případě Sýrie. Cílem totiž není demokratický dialog, hledání kompromisu mezi protikladnými zájmy nebo zajištění lidských práv pro všechny – cílem je svržení vlády. Není náhodou, že Západ nevyslyšel návrh Moskvy, aby rezoluce Rady bezpečnosti byla projednávána až po návštěvě ruského ministra zahraničí a ředitele Služby vnější rozvědky v Damašku. To, že nejrůznější ozbrojené skupiny – rozhodně ne celá syrská opozice – zavrhují jednání s prezidentem Asadem, je dáno mimo jiné tím, že jsou k tomuto odmítavému postoji někým vyzýváni. Jsou povzbuzováni příslibem vojenského zásahu ze Západu.

 

• Informační krytí. Už během války v Libyi se ukázalo, že NATO dokáže nad Evropou a Severní Amerikou vytvořit téměř neprodyšnou informační clonu kolem svých aktivit. Mainstreamová média, především hlavní televizní stanice, do omrzení opakovala zprávy o násilí vlády, zatímco anonymní kameramani dodávali vysoce kvalitní záběry nadšených povstalců střílejících pánu bohu do oken a mávajících neznámokde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. Teď jsou to amatérské záběry z bojů a masakrů opozice – byť v občanské válce, jako v každé válce, násilí se dopouštějí obě strany a provokace formou zabíjení civilistů je brána jako válečná lest.

 

• Vojenský zásah Západu. Nadšení, které nepokrytě dává najevo generální tajemník NATO nad úspěchem libyjské mise Aliance, naznačuje, že existuje řada politiků, kteří by si bombardování a práci instruktorů na místě bojů rádi zopakovali. Války typu té libyjské mají pro Západ podobu nedocenitelných cvičení. Od útoku na Irák v roce 2003 je užíván nový model integrovaného řízení vojenských operací. Dochází k informačnímu propojení všech bojujících útvarů i velkých zbraňových systémů (network-centric warfare). Zároveň se prvořadým cílem operací stalo přesné bombardování velitelských stanovišť, vojenských shromaždišť a budov ústřední politické správy v zemi nepřítele. I když se zatím takto nepodařilo zabít hlavu státu, zdrcující převaha nad armádami vyzbrojenými o dvě generace staršími zbraňovými systémy činí tyto operace beztrestnými.  A výsledky technické převahy jsou ještě výraznější než v případě tragicky proslulé bitvy u Omdurmanu (1898), kdy kolonizátoři nasadili kulomety, moderní pušky a děla: tehdy na britské straně padlo 47 vojáků, na druhé straně téměř 10 tisíc Al-Mahdího bojovníků. 

 

Rada bezpečnosti znovu zasedne, aby situaci v Sýrii projednala. Navrhovatelé rezolucí, ale i komentátoři, by však neměli zapomínat, že OSN nevznikla proto, aby měnila vnitřní upořádání států. Každý výklad Charty OSN, který je založen na dobré víře, musí ctít suverenitu států jako výchozí princip. Třeba s ohledem na čl. 2 odst. 1., podle něhož je OSN „založena na zásadě svrchované rovnosti všech svých členů“; nebo podle odst. 4 téhož článku, který uvádí, že „všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů“.  Přistoupit na právo svévolně zasahovat do vnitřních záležitostí států by v současném světě, kde neexistuje shoda v tom, zda je blíže demokracii syrský prezident Asad, nebo saudskoarabský král Abdalláh, nutně vedlo jen k zvětšování chaosu. 

 

Stanice CNN uspořádala průzkum, při kterém přibližně 23 tisíc respondentů z celého světa odpovědělo na otázku, zda NATO bude intervenovat v Sýrii – 67 % odpovědělo ano, 30 % ne.  Je zřejmé, že v zahraniční politice západních mocností dochází k nadužívání vojenské síly. Přání svrhnout současný režim v Sýrii je spojováno s dvěma vojenskými cíli. Tím prvním je vyhnání ruských vojáků ze syrského přístavu Tartus, kde je jediná ruská zahraniční vojenská základna (odhaduje se, že je tam umístěno 150 vojáků) mimo území Společenství nezávislých států, Abcházii a Jižní Osetii. Druhým cílem by mohlo být vytvoření klidného, či naopak zcela rozloženého zázemí pro útok na Írán. Spor o Sýrii tak dostává nádech sváru o to, zda svět je unipolární, nebo multipolární.

 

Bez jakéhokoliv moralizování lze říci, že ve vazbě na pokles ekonomické moci a úpadek kulturního vlivu Západu je nadužívání vojenské síly kontraproduktivní. Symbolicky to ukázuje vznik Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC), které sdružuje všechny svobodné americké státy – ale bez USA a Kanady. To naznačuje, jak se na současnou politiku Západu dívá ten zbytek světa, který ctí suverenitu. Není náhodou, že CELAC podpořil nároky Argentiny a odsoudil britskou politiku vůči Malvínám-Falklandám.  

 


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk