logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Ruské nebezpečí

Ruské nebezpečí

Oskar Krejčí

 

Milosrdný čas se spolu s hloupostí oficiózní propagandy svorně postaraly o to, že rusofobií nálady u veřejnosti vycházejí z módy. Jinak je tomu v případě části subkultury mladší generace vojenských a diplomatických byrokratů. V tomto případě se zdá, že rusofobie zůstává jak nepřiznaným předpokladem výběrového řízení, tak i součást výchovy a vzdělávání na pracovišti. Podstatnější je, zda střední Evropě skutečně z Ruska plíží nějaké nebezpečí. V této chvíli se hrozbách z Ruska hovoří především ve třech souvislostech: ve spojení s vojenskou, energetickou a informační bezpečností.

Vojenská hrozba

I když televizní obrazovka nevynechá jedinou vhodnou i nevhodnou příležitost k představení Ruska jako vojáka plného expanzivních choutek, reálná čísla hovoří poněkud jinak. Tak například podle ročenky Military Balance 2012, kterou vydává londýnský International Institute for Strategic Studies, tvoří ruské vojenské výdaje pouze 3,3 % světových vojenských výdajů; čínské výdaje jsou 5,5 % - a Spojené státy se na globálním vojenském utrácení podílejí ze 45,7 %.

Složité je to i s bojeschopností ruské armády. Tato tzv. Serďjukovova reforma snažila početní stav Ozbrojených sil Ruské federace z 1,2 milionů na jeden milión. Pro srovnání: na vrcholu své slávy měla sovětská armáda po 4,9 miliónů vojáků. Počet důstojníků a generálů pokles za necelé čtyři roky o 22 %. Z šesti vojenských okruhů jsou čtyři, z 65 vojenských škol jich zůstalo desert. Došlo ke zrušení divizí, které jako největší útvary nahradily brigády. Zároveň se při redukci počtu útvarů o 75 % přešlo od pětistupňové na třístupňovou organizaci.

I když se to při pohledu na mimořádnou kvalitu některých ruských zbraní nezdá, velkým problémem ruské armády jsou moderní zbraně: nasycenost armády moderní vojenskou technikou se pohybuje na úrovni 10 až 15 %. V prosinci 2010 proto Vladimír Putin podepsal plány modernizace v hodnotě necelých 700 miliard dolarů (vojenské výdaje USA byly loni 711 miliard dolarů). Cílem je tohoto programu je zvýšit do roku 2020 podíl moderní výzbroje v ruské armádě na 70 %. A přestože přijatá vojenská doktrína hovoří o technologické nezavilosti, počítá se však se snížením výdajů na často nerentabilní výzkum a vývoj nových zbraní o 10 %. Naopak začal nákup moderních zbraní či jejich částí v zahraniční, například ve Francii a Izraeli.

Mnichovská analytička Margerete Kleinová, z níž vyrůstá jeden z největších západních odborníků na ruské vojenské reálie, se domnívá, že všechna tato opatření mají demonstrativní a symbolických charakter, že se nejedná o realistický scénář. Také v Rusku sklidila uvedená reforma mnoho velmi ostré kritiky. Pravdou ale je, že byla přijata jako reakce na nedostatky, které se projevily v gruzínsko-ruské válce v srpnu 2008. Divizní organizací vojsk se ukázala jako neohrabaná pro takovýto typ boje, chybělo moderní integrované řízení jednotlivých složek vojsk v reálném čase – nemluvě o nedostatcích v práci rozvědky.

Svým vítězstvím v gruzínsko-ruské válce potvrdila ruská armáda svoji roli hegemona na postsovětském prostoru, ale i nepřipravenost pro konflikt s moderními armádami, jakými disponují některé země NATO. Je však nutné dodat drobnou poznámku: oněch 1492 jaderných náloží ve strategickém arzenálu Ruska v pohotovostním stavu je zcela srovnatelných s arzenálem USA – porazit Rusko vojensky nelze. Snaha zničit jej se rovná sebevraždě.

 

Energetická hrozba

Podle autorů jako je komentátor z New York Times Thomas Friedman existuje spojitost mezi cenou ropy a stupněm svobody ve státech s velkými zásobami ropy. Podle něho už při ceně 60 dolarů za barel je možný „petro-autoritarismus“, čímž vysvětluje údajný ústup putinovského Ruska od demokracie. Navíc je Rusko podezříváno, že využije svoje energetické zdroje k vydírání světa, a to především Evropské unie.

Unie pokrývá z vlastních zdrojů pouze 48 % svých energetických potřeb. Dovoz z Ruska pak představuje u plynu 31 % celkového dovozu Unie, u ropy 33 % a v případě uranu je to 20 % dovozu. Z těchto čísel je zřejmé, že Evropská unie bude vždy na někom energeticky závislá. Zároveň je jisté, že dosažená diverzifikace je optimální, neboť další prohloubení by pro Unii představovalo mimořádné náklady a neznamenalo by řešení. Ta platí i v případě zprovoznění takových projektů, jakým je plynovod Nabucco, či při pojetí ropovodu Oděsa-Brody jako bypassu kolem Ruska. Nelze také nevidět, že neustálá politicky motivovaná snaha zmenšit dovoz energií z Ruska může být vnímána jako svébytné embargo, které má omezit možnosti modernizace ruské ekonomiky.

Základním problém evropské energetické bezpečnosti je způsob vnímání vztahů mezi státy. Vše se rázem mění, když se k obchodu s energiemi přestane přistupovat jako ke geopolitickému konfliktu a začne se vnímat jako oboustranně výhodný obchod. Evropská unie potřebuje dovážet, Rusko potřebuje vyvážet, má-li naplnit své plány ekonomické modernizace – závislost je vzájemná. Informační chaos kolem ověřených zásob ropy i plynu i potřebách energie v době krize vede k prudkému kolísání cen, které nikdo neumí předvídat. I když se jedná o ochod plný problémů a drsné konkurence, pro Rusko i Unii je nevýhodné vyostřovat tyto problémy do politických konfrontací či dokonce se uchylovat k  militarizaci energetické bezpečnosti.

 

Informační bezpečnost

Přestože je tématika informační bezpečnosti spojována především s únikem informací či nebezpečím kybernetických útoků, je to problém širší. Požadavek nastolení nového mezinárodního informačního řádu byl poprvé vysloven na IV. konferenci nezúčastněných zemí roku 1973 v Alžíru. Stalo se totiž zřejmé, že schopnost ovládnout informační prostor ze zahraničí znamená také řídit rozhodovací procesy veřejnosti i politické elity. Začalo se hovořit o datové suverenitě, která je měřena rozsahem, v němž národ kontroluje sběr, uskladňování, analýzu, manipulaci a předávání dat. Proto je informační nadvládla právem pokládaná za předpoklad udržení hegemonie USA.

Už v září 2000 podepsal Vladimír Putin Doktrínu informační bezpečnosti Ruské federace. Ta upozorňuje na celou škálu rizik od nebezpečí rozbití jednotnosti informačního prostoru Ruska po nebezpečí organizování bojkotu nákupu produkce domácí výroby. Ovšem již bombardování Jugoslávie letadly NATO v roce 1999 naznačilo oddělení ruského a západního informačního prostoru.
V roce 2003, když došlo k zatčení Michaila Chodorkovského, bylo oddělení ruského a západního informačního prostoru dokončeno: Západ chápe proces s Chodorkovským jako politickou mstu, ruská veřejnost ve své většině jako zásah proti korupci. Zpravidla se v této souvislosti namítá, že odsouzení Chodorkovského je příliš výběrové, nelze jej tedy vnímat jako boj proti korupci. Tato nesporná pravda v sobě ale skrývá neřešitelný problém. Plošný zásah proti korupci by ve všech postsocialistických zámcích znamenal návrat před privatizaci. Ač se to může jevit sebeabsurdněji, v době hlavní vlny privatizace plnila korupce zásadní ekonomickou, ale i politickou funkci – napomáhala formování nové podnikatelské i politické elity. Namlouvat si, že bylo možné rozervat státní vlastnictví během několika let bez korupce státních úředníků a politiků, je prostě naivní. Moralizovat lze až s novou generací politiků a úředníků – když už nebude možné velké privatizování. Do té doby musí být i výběrový zásah proti korupčním oligarchům vítán jako zbytková společenská mravnost.

V této chvíli je to západní informační prostor, který je mnohem uzavřenější než ruský. Arogance a pýcha nás vedenou k tomu, že nepotřebujeme slyšet druhou stranu. Informační pokrytí intervence NATO v Libyi či zasahování států Aliance v Sýrii ukazuje, že Západ nesnáší názorové alternativy. Zvláště v době války je patrné, že se dá v evropském prostředí vytvořit informační diktatura Bruselu. Jestliže v Rusku je v mnohých médiích postup Kremlu zpochybňován, západní mainstreamové sdělovací prostředky hyzdí provládní uniformita. V takovémto prostředí lze snadno prostřednictvím vyvolání strachu vypěstovat u veřejnosti jakékoliv fobie, když se pro to mocenská elita rozhodne.

* * *

Strach z Ruska má v řadě ohledů stejnou podobu jako obava z Francie po napoleonských válkách či z Německa po 2. světové válce. I když se Putinovi a jeho kolegům daří vrátit Rusku velmocenský status, nikterak z tohoto nevyplývá, že by Moskva měla agresivní plány. Představa o bezpečnosti jako o informační a kádrové kontrole zbytku světa je pouze přeměnou koloniální nostalgie v geopolitickou paranoiu.

Na druhé straně řada aktivit, které vyvolávají obavy z ruského chování, je rekcí na neustálý tlak Západu, který mnozí v Rusku pokládají za přípravu na agresi. Řešením všech těchto problémů musí být pochopení, že základem bezpečnosti není fikce nadřazenosti Západu, ale mnohem větší kooperace Washingtonu a Bruselu s ostatními světovými mocenskými centry a důsledné dodržování mezinárodního práva.

 

 

Z vystoupení na konferenci
Nová bezpečnostní architektura Evropy – spolupráce pro XXI. století,
která se konala v červnu v Poslanecké sněmovně PČR
pod záštitou Františka Bublana.


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk