logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Zkorumpované Česko

Zkorumpované Česko

 

Oskar Krejčí

 

Ti, kdo rozhodli, že v postsocialistických zemích proběhne divoká privatizace, přisoudili korupci – vědomě či nevědomě, ale mnohem pravděpodobněji cílevědomě – roli urychlovače. Tehdy se na úřadech schvalovaly privatizační projekty, které novému vlastníkovi a jeho rodině měly zajistit nadstandardní sociální status na několik generací dopředu. Je zcela naivní myslet si, že každý politik či úředník, který rozhodoval o takovém projektu, činil tak za svůj hubený plat. Takto se formovala politická kultura, v níž službu veřejnosti nahradilo podnikání.

 

Když nedávno šéf kremelské kanceláře Sergej Ivanov komentoval nejnovější velké korupční skandály v Rusku, začal citací Nikolaje Karamzina, historika z přelomu 17. a 18. století. Ten na otázku „Jak na Rusi?“ lakonicky odpověděl: „Kradou.“ Karamzinův dvě století starý výrok naznačuje, že korupce je věčná. Také vynikající seriál Řím, který podle přísloví „i slepé kuře občas trefí na zrno“ právě opakuje Česká televize, ukazuje, že už v antice politickou moc doprovázel sex a – korupce.

Poslední zkoumání korupce, které provedl Eurostat, unijní agentura pro výzkum veřejného mínění, sděluje, že 90 % obyvatel Evropské unie pokládá korupci za největší problém. Pouze v jediné zemi Unie se menšina lidí, konkrétně 46 %, domnívá, že korupce je odstranitelná a že neexistovala vždy. Onou zemí je Česko. V rámci celé EU za neodstranitelnou pokládá korupci 70 %, na Slovensku dokonce 74 % dotázaných.  

 

Transparency International: Ti nejlepší

Každý, kdo se zabývá korupcí, se dříve nebo později seznámí s indexem vnímání korupce (CPI), který zpracovává nevládní organizace Transparency International. CPI není výsledkem standardního výzkumu veřejného mínění, který se opírá o reprezentativní vzorek napodobující sociální složení celé společnosti. Index vnímání korupce je neváženým průměrem výsledů zkoumání, která provádějí takové organizace jako Světová banka, Asijská rozvojová banka a Africká rozvojová banka, ale i liberální instituce jako Freedom House a další organizace. Ty se dotazují mezi zástupci podnikatelské sféry a dalšími v byznysu či zadávání zakázek zaangažovanými subjekty. Není to zrovna nejpřesnější metodika, ale jiná obdobně populární není k dispozici.

Podle poslední škály CPI se mezi pěti zeměmi s nejnižší korupcí umístily tři severské státy, a to v pořadí Dánsko, Finsko, Švédsko. V první desítce jsou i Norsko, Nizozemí a Švýcarsko. Protože se jedná o liberální země s mimořádně rozsáhlým veřejným sektorem, lze z tohoto údaje odvodit závěr, že velikost korupce není závislá na šíři a hloubce státních zásahů do ekonomického a sociálního života společnosti.

 

Transparency International: Ti v jedné třetině

Česko se podle indexu vnímání korupce umístilo na 57. místě, Slovensko je 66. Pozoruhodné je, že se Česko o svou pozici dělí s jiným státem – africkou Namibií. Tento bezesporu prazvláštní výsledek vybízí k hledání, co tyto státy odlišuje. A rozdíl se snadno najde: Namibie ratifikovala Úmluvu proti korupci, kterou připravila OSN, Česko nikoliv.

Úmluva proti korupci je bezesporu významná norma mezinárodního práva. Přijata byla v roce 2003 a v platnost vstoupila o dva roky později; má, i bez Česka, 164 účastnických stran. V této rozsáhlé Úmluvě rozdělené na 8 kapitol a 71 článků lze nalézt spoustu zajímavých definic takových pojmů, jako je „veřejný činitel“, „zahraniční veřejný činitel“, „činitel veřejné mezinárodní organizace“, ale i „vlastnictví“, „konfiskace“ a podobně. Marně tam ale čtenář hledá definici korupce. Důvod je prostý: téměř všichni vědí, že korunce je špatná věc, ale málokterý státník se shodne s jiným státníkem na vymezení, co korupce je. Ne každý vnímá stejně, co je to zneužití pozice v politice, veřejné správě či hospodářství k osobnímu prospěchu.

 

Transparency International: Ti nejhorší

Na samém dně poslední škály vytvořené podle CPI, tedy na 182. místě, se umístily dva státy: Severní Korea a Somálsko. V případě KLDR se jedná o zřejmý ideologický předsudek. Těžko si lze představit, že by v této zemi někdo prováděl průzkum; naopak každý si snadno představí asijské drakonické tresty za korupci. Podstatné je ale něco jiného: plnila či plní korupce v zemích byrokratického socialismu stejnou sociální roli jako v liberálně kapitalistických státech?

Při vzpomínce na středoevropskou atmosféru před třemi dekádami lze jednoznačně říci, že korupce byla jiná už proto, že odlišnou funkci měly peníze. Především nesloužily jako kapitál, nemohly se pro jedince stát zdrojem nadhodnoty, tedy zdrojem zisku. Navíc sebevětší množství peněz nemohlo jedince osvobodit od pracovní povinnosti. Obtížně také mohly peníze nabyté korupcí sloužit jako poklad, protože to by při malé platové diferenciaci zaznamenala pozorná domovnice nebo jiné všímavé instituce. Předtím než v 80. letech nastoupili veksláci jako předobraz nového řádu věcí, týkala se korupce především nedostatkového zboží a služeb. Ať byla jakkoli masová, byla to takzvaná malá korupce. Ta velká přišla se svobodou podnikání.

 

Velká korupce

Z hlediska státu se rakovinná velká korupce oprávněně jeví jako ohrožení bezpečnosti země. V transformačním období, které změnilo státy byrokratického socialismu v liberálně kapitalistické státy, měla ale ještě jednu závažnou sociální funkci: urychlovala rozhodování. Kdyby privatizace probíhala v právním prostředí, které korupci trestá, neskončila by dodnes. Ti, kdo rozhodli, že v postsocialistických zemích proběhne divoká privatizace, přisoudili korupci – vědomě či nevědomě, ale mnohem pravděpodobněji cílevědomě – roli urychlovače. Tehdy se na úřadech schvalovaly privatizační projekty, které novému vlastníkovi a jeho rodině měly zajistit nadstandardní sociální status na několik generací dopředu. Je zcela naivní myslet si, že každý politik či úředník, který rozhodoval o takovém projektu, činil tak za svůj hubený plat. Takto se formovala politická kultura, v níž službu veřejnosti nahradilo podnikání. Obsazení pozice ve státním aparátu se stalo konkurenční výhodou.

Korupce z dob byrokratického socialismu se navíc rozštěpila na korupci, legální lobby a provizi. Podle zmíněného výzkumu Eurostatu 88 % Čechů pokládá korupci za součást podnikatelské kultury (v rámci celé EU je to 67 % dotázaných). Češi zaujímají první místo v Unii mezi těmi, kdo jsou přesvědčeni, že je korupce spojená s organizovaným zločinem (82 % v Česku, zatímco v rámci celé EU 57 %); také pokud jde o názor, že za korupci jsou mírné tresty, jsou Češi nejméně spokojení – 92 % dotázaných Čechů pokládá tresty za malé, přičemž v rámci celé Unie je to 77 % respondentů. Pouze 12 % Čechů se domnívá, že protikorupční kontrola politických stran je dostatečná (v EU je to 22 %).

 

Korupce nově

I když výzkum Eurostatu hlásí, že se podle 70 % dotázaných Čechů situace s korupcí za poslední dekádu zhoršila (v rámci EU je to 47 %), poslední měsíce ukazují na nebývale velké množství policií odhalených a státním zastupitelstvím stíhaných korupčních skandálů. Stejně jako v Rusku. Nabízí se otázka, co má celý postsocialistický prostor od Aše po Vladivostok společného, že se zvedla taková antikorupční vlna.

Zdá se, že se začaly měnit sociální podmínky korupce. Především skončila hromadná privatizace. Zároveň se zformovaly vlivné skupiny nových bohatých, a to i oligarchů, kteří mají zájem na stabilizaci poměrů v postsocialistických zemích, především proběhnuvších majetkových změn – a korupce je destabilizující. Je to obdobné jako při dobývání Západu: jak napsal historik Arthur Ekrich v knize Ideje, ideály a americká diplomacie, „americká sympatie s rudým mužem se stala efektivní až tehdy, když indiáni již neměli žádné další území, které by mohli ztratit“.

V neposlední řadě je důležitým prvkem změny účinnosti boje proti korupci skutečnost, že se mezi politiky a do státní správy dere nová generace. Její politická kultura sice navazuje na generaci předcházející, ale je nositelem jiného právního povědomí a má mnohem menší příležitost ke korupci. Dnes už není na pořadu dne korupce při plošné privatizaci, ale jen výběrové zbytkové plány vyžadující větší fantazii – jako například otrokářsky pojatý druhý pilíř penzijní reformy či privatizační projekt, kterému se s notnou dávkou propagandistického cynismu říká „církevní restituce“.

 

Ve společnosti, která jako posvátnou hodnotu vyhlásila zisk, je korupce nesmrtelná. To ale neznamená, že by se bojovníci proti ní měli vzdát. A už vůbec ne v Česku, kde výzkumy ukazují nesmlouvavě antikorupčně naladěnou veřejnost. Stále platí slavné heslo studentských bouří 60. let: „Buďme realisté, žádejme nemožné!“

 

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Literární noviny č. 49/2012


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk