logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Chaos jako program

Chaos jako program

 

Oskar Krejčí

 

Vše je na první pohled prosté: stačí si přečíst koncepci NATO schválenou na summitu v Lisabonu (2010) a je jasné, jak Západ vnímá svět a co se chystá dělat. Jak je to ale se závazkem z této strategie, že Aliance bude plnit své cíle „vždy v souladu s mezinárodním právem“ třeba při pohledu na situaci v Sýrii? Každodenní praxe nabízí jediný závěr: číst oficiální dokumenty nestačí.

 

Krvavá bilance

 

Období po skončení studené války vypadá podle statistik válek mezi státy nadějně: počet těchto konfliktů klesl. Jenže nalézt občanskou válku, které by se svou pomocí alespoň jedné znesvářené straně neúčastnilo zahraničí, nelze. A v rozhodujících ozbrojených konfliktech hraje ofenzivní roli Západ.

 

I když každá z těchto Západem vedených či podporovaných válek zvlášť vypadá jako dílčí vojenský problém, v souhrnu vyvolávají spoustu otázek týkajících se politické strategie:
• Bombardování Jugoslávie (1999). Výsledkem bylo přibližně dva tisíce zabitých civilistů a zachování bojeschopnosti jugoslávské armády. Nejasná je poltická koncovka ústící do vytvoření ekonomicky neživotaschopného státu bez historických kořenů a se stejným etnickým složením jako sousední Albánie.
• Invaze do Afghánistánu (2001 – dosud). Ztráty jsou odhadovány na tisíce přímo a desetitisíce nepřímo zabitých civilistů. Vojáků a kontraktorů zahynulo přibližně 15 tisíc. Na škále korupce Transparency International sdílí Afghánistán spolu se dvěma dalšími státy poslední místo ze 178 hodnocených států. Podíl Afghánistánu na světovém trhu opia činí více než 90 %.
• Invaze do  Iráku (2003 – dosud). Podle serveru Iraq Body Count za dekádu bojů zahynulo 112 až 122 tisíc civilistů a téměř 40 tisíc vojáků všech národností. Na škále korupce se Irák propadl na 169. místo.
• Invaze do  Libye (2011). Přibližně 25 tisíc mrtvých. Výsledkem je rozložený stát, který však dodává ropu na téměř předválečné úrovni.
• Intervenování v Sýrii (2011 – dosud). Podle odhadů OSN přibližně 70 tisíc mrtvých. Západ podporuje bojující opozici dávkami zbraní, výcvikem i zpravodajskými informacemi – což je nepřímá konfrontace s Ruskem, Čínou a Íránem.
• Intervence v Pobřeží slonoviny (2011) a Mali (2013). Zatím bez jasných politických a ekonomických důsledků.

 

I tato neúplná chronologie ukazuje dva velké problémy. Tím prvním je brutalita, která se vrací jako samozřejmost do politiky Západu. Druhým problémem je fakt, že žádnou z uvedených válek a intervencí se nepodařilo ukončit nastolením míru. Ty větší konflikty trvají přes deset let bez jasného vítězství.

 

Chaos jako program

 

Pochybný výsledek vojenské aktivity Západu nabízí dvojí vysvětlení. Tím prvním je prostý předpoklad, že se jedná o chybu, absenci vhodné strategie. Tím druhým objasněním může být teze, že cílem Západu při zdánlivém nadužívání síly není dosažení stability, ale chaosu.

 

Od období vlády prezidenta George Bushe ml. lze zaznamenat narůstání chaosu v asijsko-africkém pásu mezi rovnoběžkami 200 a 400 severní šířky. Tato zóna od Japonska po Maroko či Západní Saharu zahrnuje Korejský poloostrov, indický Kašmír, Pákistán, Afghánistán, Írán, Sýrii, ale i Egypt, Libyi, Tunisko či Alžírsko. Ale i souostroví Tiao-jü-tao/Senkaku a Tibet. Nebo kdo by před pěti lety očekával spory mezi Japonskem a Jižní Koreou o malé ostrovy? Logika této iniciované nestability by pak mohla být ve snaze zadržovat rozmach Číny. Čína ke svému růstu potřebuje stabilní svět. Přitom její rozvoj nelze oddělit od ekonomického pronikání do zmíněného pásu. Čínské ekonomické úspěchy v Libyi se mohou jevit jako předzvěst vojenské intervence NATO.

 

Na první pohled je takováto představa o strategických záměrech absurdní. Jenže právě v takovéto logice se rodil pohled Washingtonu na globalizující se svět. Jeho základy položil admirál Alfred T. Mahan na přelomu 19. a 20. století. On stvořil geopolitickou metafyziku, která pracuje s vizí konfliktu mořské moci, k níž mimo jiné měly patřit Spojené státy, Japonsko a Velká Británie, a pozemní moci, kam Mahan zařadil hlavně Rusko. Mořská a pozemní moc se v jeho díle střetly v pásu politické nestability mezi 30° a 40° severní šířky – od Suezu, přes velkou část Turecka, Palestinu, Sýrii, Mezopotámii, větší část Persie, přes Afghánistán, Pamír, oblast řeky Jang-c`-t`iang v Číně. Tato mahanovská geopolitika tvoří dodnes organickou část výchovy vojáků i diplomatů v USA.

 

Rizika záměrného chaosu

 

Byly doby, kdy Madeleine Albrightová coby ministryně zahraničí USA uzavírala v Severní Koreji (2000) dohody o výstavbě jaderných reaktorů, což bylo spojeno s odtavením severokorejských reaktorů produkujících plutonium pro jaderné nálože. Bylo to i období tzv. sluneční politiky, kdy se mimo jiné otevírala válkou přerušená železnice mezi Severem a Jihem. Po ní by bylo možné dopravovat rychleji a levněji zboží z Japonska či Jižní Koreje do Evropy přes Sibiř. Tedy ne po oceánech, které kontrolují válečné lodě USA. A jak varoval Henry Kissinger v knize Potřebuje Amerika zahraniční politiku? (2001), „pokud by došlo k dramatickému uvolnění napětí, mohla by se přítomnost amerických jednotek v Jižní Koreji stát vysoce kontroverzním tématem, bez ohledu na přání momentálně vládnoucího prezidenta. S odchodem těchto jednotek by se navíc stala velmi problematickou budoucnost amerických základen v Japonsku.“ A tak prezident Bush dohody se zlými severokorejskými komunisty vypověděl a světu přestavil obraz osy zla protínající zmíněný pruh chaosu. Dnes je nutné nové jihokorejské prezidentce vysvětlit, že jednání se Severem není žádoucí.

 

Brzdit Čínu prostřednictvím destabilizace jejího okolí je technicky vzato možné. Není obtížné provézt upgrade tzv. barevných revolucí prezidenta Bushe. Ty v zásadě probíhají bez fyzického násilí. Války libyjského typu jsou vylepšením: když se nelze dostat k moci pouličními demonstracemi, pak lze vybrané demonstranty ozbrojit. Následně je ovšem nutné jim pomáhat. Propagandisticky, logisticky, případně vojenskou intervencí. Jenže – co dělat po vítězství v Afghánistánu či Libyi? Chaos je třeba udržovat, protože stabilita by mohla přivést k moci síly, které nevnímají okupaci jako cestu ke štěstí. A pak by se do uvolněného prostoru mohl dostat ten, kdo si nezašpinil ruce, nepokazil image a má prostředky pro obnovu – třeba Čína.

 

Řízení prostřednictvím chaosu probíhá především silovými prostředky. Vojensky a nátlakovou diplomacií. Podle údajů londýnského Mezinárodního institutu strategických studií se Západ, tedy Severní Amerika plus Evropa bez Ruska, loni podílel na světových vojenských výdajích téměř šedesáti procenty. Samotné Spojené státy mají stejné vojenské výdaje jako čtrnácti dalších zemí v pořadí dohromady. A to v době, kdy Západ prožívá, mírně řečeno, ekonomickou stagnaci. Přitom posedlost militarismem opírajícím se o nepřetržité pěstovaní strachu ze zahraničních „barbarů“ je jednou z příčin obrovského vnitřního dluhu řady západních států. A udržovat chaos je ekonomicky nákladné.

 

Velkým problémem strategie zadržovaní Číny prostřednictvím chaosu je nutnost znejistit i její severní hranici – tedy přenést rozvrat do Ruska. Jak uvedl Vladimír Putin v rozhovoru pro německou televizi ARD, v Rusku působí 654 nevládních organizací zabývajících se politikou, které jsou podporovany ze zahraničí. Ty za čtyři měsíce po přijetí zákona o jejich registraci obdržely 28,3 miliardy rublů (tedy téměř miliardu dolarů), z toho 855 milionů přes velvyslanectví. Jenže výsledkem takovéhoto snažení je mimo jiné třicet smluv, které byly podepsány při nedávné návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Moskvě, a dohody států BRICS o zřízení vlastní rozvojové banky. Globalizace získává novou, nezápadní alternativu.

 

Jestliže Západ pod vedením USA nemá strategii, jak postupovat v měnícím se světě, je to špatné. Přijal-li vizi řízení prostřednictvím chaosu, pak je to strategie kontraproduktivní. Jsou-li Čína a Rusko vnímány jako nepřítel, pak je nemůže nezastavit nic než brutálně použitá síla. Což musí každý rozumný zastánce zájmů Západu velmi důrazně odmítnout. Je čas začít se učit vnímat okolí Západu jako místo pro spolupráci, ne jako nebezpečné prostředí, kterému je nutné vládnout nebo kam je třeba zasévat chaos.

 

 

Literární noviny 16/2013, s. 15.

Transparency International

Iraq Body Count

Škála korupce

Rozhovor pro německou televizi ARD


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk