logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Rusko a Západ - konflikt na věčné časy

Rusko a Západ: konflikt na věčné časy

 

Oskar Krejčí

 

 

Proč tolik předpojatosti až záště v západních médiích vůči Rusku? Proč za vše špatné mů-že Vladimír Putin? Hloubka i emocionální rozměr těchto předsudků naznačují, že zde musí být nějaké historické kořeny, nějaká tradice v západní politické kultuře.

 

Skutečně porozumět znamená nalézt počátek. Protože příčiny jsou skrytější než události samy, je vhodné vybrat si symbol. V případě konfliktu Rusko versus Západ by to mohla být Vedrošská bitva (1500) s více než deseti tisíci mrtvých. Přijmout tuto dataci znamená říci, že svár Západu a Ruska je nejdéle trvající mezistátní spor. Milovníci vize konfliktu civilizací jistě ocení jeden z deklarovaných důvodů této války: litevský velkokníže, který se vzápětí stal i polským králem, nutil svoji ženu, dceru moskevského velkoknížete, přestoupit od pravoslaví ke katolicismu. Zmíněné datování počátku konfliktu Ruska se Západem také naznačuje, že ti, kdo rozhodli, aby šéfem zastoupení Evropské unie v Kyjevě byl Polák a že se ukrajinsko-unijní summit bude konat v Litvě, buď neznají historii, nebo se domnívají, že dějiny nejsou součástí politiky – anebo se snažili vyprovokovat konfrontaci.

 

 

Současný ideově-politický tvar sporů Západu a Ruska má však svůj počátek v jiném geopolitickém cyklu, v dobách, kdy Moskevská Rus již dozrála do Ruské říše. A zase tu sehrála zvláštní roli konfese. Stalo se, že Napoleon na cestě do Egypta obsadil Maltu. Katolický Řád maltézských rytířů požádal o ochranu pravoslavného cara Pavla I., který přijal titul velmistra (1798). To se nelíbilo anglikánskému Londýnu – a Britové obsadili Maltu (1800). Rozhněvaný car se pak spojil s Napoleonem a dohodl se s ním na novém počátku, který předznamenal i nové formování vztahů.

 

• V lednu 1801 nařídil Pavel I., aby kozáci zaútočili na Brity v Indii. Tažení bylo naplánováno přes Afghánistán. Celá výprava se z vojenského hlediska jeví jako nesmysl. Ale Tamerlán vyrazil do Indie ze středoasijského Samarkandu přes Kábul – a Dillí dobyl (1398). Kozáci však nedorazili ani k hranicím, když byl car zabit při státním převratu. Jeho nástupce Alexandr I. se připojil k protinapoleonské koalici a expedici zastavil.

 

• Krymská válka (1853–1856) byla projevem snahy Británie a Francie zabránit Rusku utrhnout si dědictví po umírající osmanské říši. A zase byl na počátku konfliktu náboženský spor: sultán svěřil správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě katolickým Francouzům, přestože tradičně tuto funkci plnili pravoslavní Rusové. Oproti vžitým představám, vykreslujícím krymskou válku v plamenech ruské flotily v Sevastopolu, boje probíhaly na celém perimetru obrany Ruska: v oblasti Baltského, Bílého a Barentsova moře, ale i v podunajském teritoriu, v Azovském moři, a dokonce na Dálném východě. Obdobně jako při západní intervenci v době občanské války (1918–1920).

 

• Ruská a britská říše se rozpínaly i po krymské válce, až se dostaly do nového konfliktu. Stalo se tak v oblasti Střední Asie. Rozběhla se tzv. Velká hra. Za její klasickou fázi je pokládáno období od rusko-perské smlouvy (1813) do britsko-ruské úmluvy (1907). Onu první dohodu vyhodnotili britští stratégové jako přípravu ruského tažení do Indie a odpověděli mimo jiné vpádem do Afghánistánu (1839–1842). V souvislosti s Velkou hrou se britská politická elita rozdělila na ty, kdo chtěli zatlačovat Rusko útočnou politikou (forward policy), a ty, kdo Rusko chtěli zadržovat a dožadovali se „umného nečinění“ (masterly inactivity).

 

• Obdobně jako tomu bylo v Londýně během Velké hry, stály v USA po 2. světové válce proti sobě dvě strategie: Georg Kennan volal po zadržování komunismu, zatímco James Burnham po zatlačování komunismu.

 

• Dnes lze na hrotech všech geopolitických os, které směřují z Moskvy k citlivým oblastem a zahraničním mocenským centrům, nalézt základny či flotily USA. Zatlačování Ruska má podobu rozšiřování NATO na východ a vytvoření speciálních dohod Aliance a Spojených států s vybranými státy kolem Ruska.

 

 

Konflikt civilizací

 

,,Východ je východ, západ je západ a ti dva se nikdy nesejdou.“ Módní verzí této Kiplingovy teze je teorie konfliktu civilizací Samuela Huntingtona. Tato koncepce tvrdí, že ideologický konflikt studené války byl nahrazen sporem civilizací. Tedy velkých kulturních skupin sjednocených určitým cílem a lišících se náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi. A takovými rozdílnými civilizacemi je prý Západ a ortodoxní civilizace, ale i islám či konfuciánská civilizace.

 

Výchozí, téměř zapomenuté základy představ konfliktní odlišnosti Ruska a Západu vznikaly v 16. a 17. století. Na první pohled by mělo jít o konfrontaci křesťanů s muslimy. Moskevská Rus se začala měnit v impérium. Zpočátku moskevský vladař sjednocoval země bývalé Kyjevské Rusi, v roce 1552 však dobyl Ivan IV. Kazaňský chanát. Tato země nikdy nepatřila Rurikovcům; v době, kdy Kyjevská Rus přijala pravoslaví (988), žili zde povolžští Bulhaři, kteří vyznávali islám.

 

Drama ale začalo už po dobytí Konstantinopole Turky (1453). Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře (1472), na státním znaku se objevil dvojhlavý orel hledící na východ i na západ a moskevským vladařům se postupně začalo říkat „car“. Rusko se snažilo být kulturním i geopolitickým dědicem byzantské říše. Ve dvacátých letech 16. století se pak v Rusku zrodila první vize, která hledala specifiku Ruska v odlišnosti i od západní Evropy – představila Moskvu jako třetí Řím. Tehdy mnich Filofej prohlásil Moskvu za posledního strážce věčných, nadpozemských hodnot: „Dva první Římy padly v herezích, třetí stojí a čtvrtého nebývá.“ Rusko začalo být vnímáno jako Nový Izrael, svatá Rus.

 

Západ odpověděl přibližně o sto let později. Podle Velkého plánu vévody de Sully, huge-notského ministra financí katolického krále Francie, měla Křesťanská republika sjednotit patnáct států – ovšem bez Ruska. Tento projekt, který je vydáván za první velký evropský geopolitický projekt, na který se odvolávali i zakladatelé Evropské unie, pokládá  sice Rusko za křesťanské, ale nekulturní, barbarské.

 

Huntingtonova koncepce – to je jen geopolitika převlečená do ideologické vize konfliktu civilizací. V každém velkém náboženství lze nalézt příkazy jak k míru, tak i k válce. Dějiny jsou plné konfliktů, ale i užitečných propojení různých konfesí. Třicetiletá válka (1618–1648) stála miliony lidský životů. Huntington ale katolicismus a protestantismus spojil do pojmu „Západ“ a nikdo si nedovede představit, že by se mělo válčit kvůli jejich rozdílům. Idea židovsko-křesťanské tradice coby základu západní civilizace vznikla po hrůzném nacistickém holokaustu. V globálním smyslu je konflikt „Rusko versus Západ“ sporem uvnitř západní civilizace, k níž Rusko patří svou staroslovanskou kulturou, křesťanstvím, moderním uměním, ale i sňatkovou diplomacií či válečnictvím.

 

Proč by se nemohli dohodnout pravoslavní Rusové a Západ, nemluvě o jiných civiliza-cích? Dnes se v pravlasti povolžských Bulharů nachází Republika Tatarstán, místo s nejvyšší životní úrovní v Rusku. Nadpoloviční počet obyvatel se zde hlásí k islámu. A představitelé Tatarstánu v předvečer letošního opětovného připojení Krymu k Rusku lobbovali u krymských Tatarů ve prospěch Moskvy. Oblast bývalého Kazaňského chanátu může sloužit celé Evropě jako vzor fungujícího multikulturalismu.

 

 

Nebezpečný fénix

 

Rusko vykazuje nebývalou schopnost obrození. Vzpamatovalo se ze smuty, z porážky v krymské i japonské válce, z hrůz válek světových i občanských. Zdá se, že se někdo na Západě obává nového probuzení Ruska po jelcinovských katastrofách. A co pak?

 

Moskevská Rus měla na konci 16. století necelé čtyři tisíce kilometrů čtverečních, Ruská říše na konci 19. století šestkrát víc. I proto je Rusko vnímáno jako zvláštní, rozpínavé impérium. Je nesporné, že rozpínavé bylo. Jenže hlavní problém není v tom, že bylo zvláštní. Naopak – bylo typické. Nápadně se například podobá utváření USA. Na severu bylo Rusko statické, protože zde byla zmrzlá půda a studený oceán; USA se nerozrostly tímto směrem, protože na severu byla britská Kanada. Na jihu zaútočilo Rusko na slabé státy Střední Asie, právě tak jako USA proti Mexiku. Rusové připojili Sibiř, Američané takzvaný Divoký západ. Když ruští kolonisté dospěli k Beringově úžině, přepravili se přes vodu a usídlili se na Aljašce; USA se po dosažení pacifického pobřeží roztáhly na Havaj a obsadily Filipíny. Oba státy se podílely na obsazení Pekingu. V Pacifiku narazily na Japonsko a svedly s ním války.

 

Mnohde, třeba při dobývání Střední Asie, se Rusko chovalo obdobně brutálně jako ve svých koloniích Britové. Také představa „břemena bílého muže“, ideologie civilizační mise, byla shodná. Dělo se tak v dobách, kdy sociálně-darwinistické pojetí mezistátní politiky bylo veřejně uznávanou samozřejmostí. Ruské impérium nebylo ani lepší ani horší než impérium britské či francouzské. Západní morality vyrůstaly ze srážky zájmů, nikoliv z odlišné povahy kolonizace. Obtížně se ale u britských panovníků hledají iniciativy, jako je ta Alexandra I. navrhující odbourání cel a snížení počtu vojáků v Evropě. Nebo iniciativa Mikuláše II., která vedla ke svolání haagských mírových konferencí.

 

Zvláštnost formování ruské státnosti je dána geografickým umístěním. Jádro ruského státu netvoří Heartland roztažený někde za Uralem. Rozkládá se podél osy Sankt-Petěrburg–Moskva–Jekatěrinburg. Tento prostor je otevřený směrem na západ, a to především Baltským mořem a polsko-německou nížinou; tady Rusové vedli boje se Švédy, Poláky, Prusy. Tudy táhl na Moskvu Napoleon i Hitler, opačným směrem pak šla Alexandrova vojska do Paříže a Rudá armáda do Berlína. Směrem na jih je jádro ruského státu otevřeno přes Černé moře směrem na Malou Asii, původně především na Byzanc.

 

V těchto otevřených prostranstvích nelze vymezit konstantní obrannou linii.

 

Situaci komplikuje fakt, že dnešní Ruská federace je státem, jehož západní hranice ne-mají historii a nekryjí se s etnickým rozhraním. Podle oficiálních odhadů žije v zemích SNS přibližně 20 milionů Rusů. Je tomu tak i proto, že v dobách Sovětského svazu většina úprav vnitřních administrativních hranic byla spojena se zmenšováním území RSFR. Při klasickém geopolitickém uvažování může být Ukrajina vnímána jako okraj Ruska – při sporném určení, zda se jedná o okraj vnitřní, nebo vnější. Tento odlišný pohled má i své ukrajinské ztvárnění: kozácký hejtman Bohdan Chmelnický prosazoval spojení s Ruskem, zatímco hejtman Ivan Mazepa se postavil po bok luteránského švédského krále proti Petru I. Oba hejtmani vyznávali pravoslaví – Chmelnického boj proti katolickým Polákům byl pojat jako křížová výprava, Mazepa byl exkomunikován. Oba také hledali spojence mezi muslimskými vladaři. Aby tomu nebylo dost: proruští Chmelnického kozáci se podíleli na protižidovských pogromech právě tak jako protiruští banderovci o téměř tři století později.

 

 

Euroasijství

 

V 19. století se v Rusku zrodil spor slavjanofilů a rusofilů se západníky – souboj těch, kdo obdivovali ruskou přítomnost a minulost proti těm, kdo se snažili dát Rusku tvář západní Evropy. Tyto ideové spory ovšem nechávaly vladaře chladným. Poté, kdy v pravoslavném Řecku a pravoslavném slovanském Bulharsku, na jejichž osvobození z osmanského područí mělo Rusko lví podíl, přišly k moci prozápadní protiruské síly, pronesl car Alexandr III. památnou větu: „Rusko má pouze dva spojence –  armádu a válečné loďstvo.“ Po převratu na Ukrajině si jistě mnozí v Moskvě na tuto sentenci vzpomněli.

 

Novou geopolitickou imaginaci přineslo euroasijství, koncepce zformulovaná emigranty po revoluci roku 1917. Nevážili si příliš Západu, ale nevěřili ani v panslovanství. Milovali svoji ztracenou domovinu, Rusko. Chápali ho ale jako Eurasii – sjednocení evropského Lesa a asijské Stepi. Přinesli nové pojetí významu ruského prostoru, jedinečného civilizačního individua, specifické zeměpisné, etnografické, hospodářské a historické krajiny. Oteplování, psal Petr N. Savickij v 30. letech minulého století, zvětšuje význam tohoto prostoru.
Euroasijci nově vyložili ruské dějiny. Mongolská nadvláda přestala znamenat porobu, naopak pomohla Rusko zachránit – „kdyby se byl Ruska zmocnil Západ, připravil by je o duši“. Podle euroasijské koncepce převzalo Moskevské knížectví od Mongolů ideu pevného politického sjednocení historických oblastí lesního a stepního pásma a návyky k organizaci takového sjednocení.

 

Z odkazů první generace euroasijců lze vyvodit dvojí poučení. Především sama interpretace ruských dějin není uzavřenou záležitostí. Dnes Rusové usilovně hledají svoji novou identitu a intenzita jejich práce v archívech i na poli filosofie dějin zaslouží úctu. Pravda je, že moderní ruské dějepisectví vzniklo v 19. století často v dílnách západníků – a stalo se jedním ze zdrojů flagelantství, které je mezi ruskou inteligencí nesmírně rozšířené. A je zde tolik neprobádaného – i z hlediska geopolitiky.

 

Mylná je například vžitá představa, že až Petr I. stavbou Sankt-Petěrburgu „v Evropu okno prorubal“. Celé dějiny Kyjevské Rusy i tatarské nadvlády jsou spojeny s nedoceněnou rolí Velkého Novgorodu, nejvýchodnějšího hansovního města. Velký Novgorod až do obsazení Švédy (1617) byl přístavem spojujícím Balt a Rusko. Byl ale též rozsáhlou bojarskou republikou připomínající Benátky. Byl tedy alternativní formou správy Ruska, možná i jinou cestou sjednocení, než přinesla moskevská knížata a Romanovci. Velký Novgorod je i symbolem skutečnosti, že komunikace mezi Ruskem a Západem byla vždy velmi pestrá, a nejen formou válek.

 

Praktickým odkazem euroasijců je podpis prezidentů Běloruska, Kazachstánu a Ruska na smlouvě o založení Euroasijského ekonomického svazu (2014). Otázka připojení Ukrajiny k tomuto projektu byla jedním z motivů letošního převratu v Kyjevě. Pro řadu politiků na Západě je Euroasijský ekonomický svaz nevhodný či nepřátelský tah Kremlu směřující k sjednocování postsovětského prostoru v rozporu se zájmy USA a EU/NATO. Obdobně však lze v geopolitickém duchu vnímat projekt Evropské unie nazvaný Východní partnerství (2008),  který svádí k představám o oddělování části postsovětského prostoru od Moskvy či vytvoření sanitárního kordonu kolem Ruska.

 

 

Převaha, nebo závislost?

 

Za zlom v současných vztazích Rusko–Západ je často pokládán projev Vladimíra Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci (2007). Ruský prezident se tehdy oddělil od západních politiků, kteří, jak řekl, „téměř nepřetržitě nadužívají sílu v mezinárodních vztazích“, v důsledku čehož se „nikdo nemůže cítit v bezpečí“. Dal tak najevo, že doba Borise Jelcina, kdy se Rusko naivně přizpůsobovalo rétorice západních partnerů, nenávratně minula. Že Rusko bude samo definovat své národní zájmy.

 

Pohoršení nad tímto projevem vyvolalo to, že Putin veřejně promluvil o věcech, o kterých není slušné hovořit. Nepředstavil žádný agresivní program. Putinův projev zazněl až po dvojím rozšíření NATO na východ, bombardování Jugoslávie, faktickém odtržení Kosova, po intervencích v Afghánistánu a Iráku, po barevných revolucích v Gruzii, na Ukrajině a Kyrgyzstánu. Při zpětném pohledu je zřejmé, že po rozpadu Sovětského svazu Západ propásl šanci dát vztahům s Moskvou novou kvalitu.

 

Americký politolog George Friedman v knize Příštích sto let tvrdí, že půda a přírodní bohatství Ruska představuje „neustálé pokušení pro evropské mocnosti, které v něm vidí příležitost rozšířit svou velikost a bohatství“. Zapomněl na USA. Má-li ale Západ mít nějakou budoucnost, musí se zbavit geopolitických stereotypů, které se zde formovaly více než 500 let. Ty poutají mysl vojáků i politiků a řídí jejich činy směrem ke konfrontaci. Možnost volby tu ale je. Není například nutné vnímat Euroasijský ekonomický svaz přes prizma hry s nulovým součtem, kdy zisk jednoho znamená ztrátu druhého. Třeba jde jen o vytváření sourodějších ekonomicko-normativních prostorů pro lepší fungování hospodářství a pro kooperaci.

 

Rozbití geopolitických okovů mysli znamená přestat vnímat Západ jako centrum, které má  právo soudit a trestat ostatní podle vlastních zájmů. Vyžaduje partnerský přístup vůči ostatním mocenským centrům. Pochopení, že v globalizujícím se světě není bezpečnost dána nadřazeností, ale vzájemnou závislostí.

 

 

 

Literární noviny, 2014/8, s. 22-23


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk