logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Mezinárodní politika - Marxizmus a mezinárodní politika (ukážka z knihy)

Mezinárodní politika - Marxizmus a mezinárodní politika (ukážka z knihy)

 

Oskar Krejčí

 

Pri príležitosti  prezentácie 5. vydania knihy Oskara Krejčího Mezinárodní politika, ktorá bude vo štvrtok 4. decembra o 16.30 h v sídle Vzdelávacieho a konzultačného inštitútu v Bratislave (Bárdošova 33), prinášame ešte jednu ukážku. Uvedená podkapitola nebola v žiadnom z predchádzajúcich vydaní.

 

Teorie závislosti je právem spojována s teoreticko-metodologickými principy marxismu, ovšem s dvojí výhradou. Především ne všichni přívrženci této školy se k marxismu či neomarxismu hlásí. A za druhé, Karel Marx (1818–1883) a Bedřich Engels (1820–1895) nevypracovali speciální teorii mezinárodní politiky. Jejich originální sociální a ekonomická teorie ovšem umožňuje vypracovat vizi mezinárodněpolitického aspektu marxismu; proto se v posledních letech v monografiích o mezinárodní politice často objevují samostatné kapitoly o marxismu, případně o kritické teorii. Obecně ale platí, že podle Marxe jsou mezinárodní vztahy „druhořadé a třetiřadé, vůbec odvozené, přenesené, nepůvodní výrobní vztahy“725 – jak píše v Grundrissech (1857–1858), v jedné z přípravných prací ke Kapitálu. To, co je pokládáno za marxistickou teorii mezinárodní politiky, je zpravidla dovozováno buď (a) z jednotlivých citací a z ducha koncepce zmíněních autorů, nebo (b) z praxe, a to včetně doktrinálního myšlení, sovětského státu.

 

V prvním případě se jedná o několik linií výzkumu. Především jsou to Marxem naznačené počátky teorie globální (kapitalistické) civilizace. V této souvislosti je zdůrazňována jeho představa rozpínání kapitalistického trhu, a to i za pomocí politických nástrojů. Už v Manifestu komunistické strany (1848) je zformulovaná vize světového trhu, v němž buržoazie učinila výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitní. „K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejich tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky vlastní země, vznikají nové potřeby, jejichž uspokojení si vyžaduje výrobky nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem. A to jak v materiální, tak v duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným majetkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří světová literatura.“726

 

Globální podoba kapitalismu pak vyžaduje jak nadnárodní solidaritu proletářů, tak i řešení sociálních i mezinárodněpolitických problémů radikální změnou – světovou revolucí. Sociální revoluce začne v nejrozvinutějších zemích a pak bude následovat její přirozené šíření. „Teprve až velká sociální revoluce ovládne vymoženosti buržoazní epochy, světový trh a moderní výrobní síly a podřídí je společné kontrole nejpokročilejších národů, teprve pak se přestane lidský pokrok podobat onomu odpornému pohanskému bůžku, který nechtěl pít nektar jinak než z lebek zavražděných.“727Idea světové sociální revoluce nepotřebovala žádnou speciální teorii mezinárodní politiky, tím spíše zahraniční politiky. Rozdíly mezi státy a regiony se v teorii proto objevovaly jen při hledání obecných zákonitostí, kdy se Marx například pokoušel osvětlit teorii střídání společensko-ekonomických formací ve vztahu k jím chápanému asijskému výrobnímu způsobu.

 

Na druhé straně se zřídka připomíná Marxův moralismus: podle tohoto autora je nutné, aby dělnická třída „usilovala o to, aby se prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se mají řídit vzájemné vztahy soukromých osob, staly nejvyššími zákony, platnými i ve styku mezi národy. Boj za takovouto zahraniční politiku je částí všeobecného boje za osvobození dělnické třídy.“728 I v těchto úvahách je patrná priorita třídního boje před zahraniční politikou.

 

Pozoruhodná bezesporu je Engelsova vize světové války. Engels se proslavil nejen hledáním cest „vojenského výrazu emancipace proletariátu“, ale i vojensko-politickými analýzami, které dodnes přitahují pozornost. Jeho popis bitvy u Sedanu s přesností téměř na den a čtvereční míli byl zveřejněný v The Pall Mall Gazette osm dní před touto bitvou. Předvídal konflikt Rakouska a Ruska na Balkáně a v roce 1887 psal o tom, že „pro Prusko-Německo není možná jiná válka než válka světová, a to světová válka dosud netušeného rozsahu a prudkosti. Osm až deset milionů vojáků se bude navzájem rdousit a vyžerou přitom Evropu hůř, než to kdy dokázalo hejno kobylek. Zkázy způsobené třicetiletou válkou, ale stěsnané do doby tří až čtyř let a rozšířené na celý kontinent; hlad, epidemie, všeobecné zdivočení vojsk a lidových mas vyvolané hroznou bídou; beznadějný zmatek našeho umělého ruchu v obchodě, průmyslu a úvěru, který skončí všeobecným bankrotem; zhroucení starých států a jejich tradiční státní moudrosti tak, že se koruny budou po tuctu válet na dlažbě a že se nenajde nikdo, kdo by je zvedl;… jen jeden výsledek je naprosto jistý: všeobecná vyčerpanost a vytvoření podmínek pro konečné vítězství dělnické třídy.“729 A vzápětí Engels v dopise Wilhelmu Liebknechtovi dodal: bude z toho „na francouzských hranicích poziční válka se střídavými úspěchy, na ruských hranicích útočná válka s dobytím polských pevností a revoluce v Petrohradě, která panstvu vedoucímu válku najednou ukáže všechno v docela jiném světle“.730 V dalších dílech předpokládal v případě takové války vlnu šovinismu v dělnických stranách ve Francii a Německu, odmítá sympatizovat s kteroukoliv z bojujících stran, píše, že válka, kterou by nedoprovázela revoluce, by měla za následek, že by „na celé čáře pak zvítězil americký průmysl“.

 

Engels také rozpracoval teorii odzbrojení. Jeho práce Může Evropa odzbrojit? (1893) vyšla původně jako série článků, později jako brožura. Pozoruhodná je mimo jiné tím, že vybočuje z klasické představy o marxistickém řešení mezinárodních konfliktů a problematiky války prostřednictvím sociální revoluce. Jak však již bylo řečeno, například Reinhold Niebuhr pokládal marxisty za „syny světla“, bezbranné idealisty. Jeho přesvědčení vycházelo z podobnosti liberálního a marxistického vidění racionality a tvárnosti člověka, tedy společného dědictví osvícenství: je prý chybou marxismu, že „nechápe věčný a trvalý charakter lidského sobectví… Dějiny jsou tvůrčí, nikoliv však vykupitelské.“731

 

Ve zmíněné práci Může Evropa odzbrojit? Engels vypracoval projekt odstranění válek v Evropě, který může sloužit jako ukázka raného politického idealismu. Tento odzbrojovací plán lze shrnout do čtyř hlavních kroků:

 

* Předně Engels navrhoval „postupné zkracování vojenské služby na základě mezinárodní smlouvy“. V době vzniku tohoto projektu tvořily výdaje na živou sílu 80 až 90 % vojenského rozpočtu, a lze tedy tento návrh pokládat za vhodně zvolený hlavní směr počátku odzbrojovací aktivity.

 

* Postupné snižování vojenského potenciálu navrhoval Engels spojit s takovou volbou dalších směrů odzbrojovacích procesů, „které může každá dnešní vláda přijmout, aniž ohrozí bezpečnost země“. Čili, postupné odzbrojování při zachování bezpečnosti chápané jako zajištění mocenské rovnováhy.

 

* Zároveň Engels požadoval německou iniciativu, která by měla ukázat, že právě Německo je ochotno postavit se do čela odzbrojení, jak to „po právu přísluší zemi, která dala signál ke zbrojení“. Řečeno dnešním jazykem, důvěryhodnost odzbrojení je dána jen tehdy, když iniciativu převezme nejsilnější, což jedině může vést k proražení zrcadlového efektu v pohledu na potenciálního protivníka a odstranění bezpečnostního dilematu.

 

* Engels spojoval pozitivní odpověď na německou iniciativu ve Francii, což je předpoklad vzestupné spirály odzbrojení, s kladnou reakcí veřejného mínění a jeho tlakem na francouzskou vládu.732

 

Dalším směrem, v němž marxisté přispěli k teorii mezinárodní politiky, bylo již zmíněné studium militarismu, tedy důsledků sobeckých zájmů a aktivit části buržoazie, jak o tom hovoří 18. kapitola. Rosa Luxemburgová (1871–1919) pokládala militarismus za absurdní mrhání obrovských výrobních sil, vedoucí ke snižování životní úrovně dělnické třídy za účelem jejího sociálního zotročení a zároveň znamenající pro kapitalisty ekonomicky nejskvělejší, nenahraditelný způsob investování, jakož i sociální a politickou oporu jejího třídního panství. Dnes i řada nemarxistických autorů pokládá touhu po zisku a moci vládnoucích skupin za příčinu válek. Mnoho uvedených „argumentů bylo začleněno do hlavního proudu liberální kritiky zahraniční politiky USA – bez přijetí širšího filozofického systému, tvořícího základ marxismu.“733

 

Velký význam pro rozvoj marxismu měla teorie imperialismu zformulovaná Vladimírem I. Leninem (1870–1924). Kritiku imperialismu jako zdroje válek rozpracovávali ovšem jak marxisté jako byl Rudolf Hilferding, tak také liberálové jako zmíněný John Hobson. Leninova koncepce nevnímala imperialismus jako politiku rozšiřování území státu obecně, ale jako stadium vývoje kapitalismu, přičemž válka je v tomto období přirozeným nástrojem politiky naplňující ekonomické zájmy vykořisťovatelů. Podle Leninovy knihy Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (1916) „za kapitalismu není myslitelné, aby se sféry vlivu, zájmy, kolonie apod. rozdělovaly jinak než podle síly účastníků dělení… Síla účastníků dělení se však mění nestejnoměrně…“ Koalice se stávají oddechem mezi válkami. A tak „mírové spolky připravují války a samy opět vznikají z válek, přičemž se navzájem podmiňují a plodí z jedné a téže základny imperialistických souvislostí a vzájemných vztahů světového hospodářství a světové politiky střídání pokojného a násilného způsobu boje.“734

 

Nová etapa vývoje marxistické či leninské („leninismus je marxismem epochy imperialismu a proletářské revoluce“,735 psal Josif Stalin (1878–1953)) představy mezinárodní politiky začala v okamžiku, kdy bolševické vedení přijalo tezi, že je možné vítězství socialismu v jedné zemi. Zkušenosti ukázaly, že za revolucí v Rusku nenásledovaly revoluce v ekonomicky rozvinutějších zemích, což nastolilo otázku, jaká má být role ruské revoluce. Obě vize – Trockého představa využít sovětské Rusko k podpoře permanentní revoluce, nebo Stalinova idea budování socialismu v jedné zemi – vyžadovaly rozpracovat vizi státní politiky. Vítězná Stalinova koncepce budování socialismu v jedné zemi byla spojena se zásadou, že „revoluce zvítězivší země nemá se považovat za soběstačnou veličinu, nýbrž za oporu, prostředek k uspíšení vítězství proletariátu ve všech zemích“.736 Světová revoluce vyžadovala podporu nového státu, tedy sovětského Ruska, ale i takových mezinárodních organizací, jako byla Komunistická internacionála či Informbyro. Tento nový přístup byl spojen s Leninovou představou imperialismu, jeho zákonitého směřování k válce.

 

Původní Marxova představa, že kolonialismus je zrůdný, ale má civilizační funkci, obsahovala riziko, že marxismus bude spojován s liberální vizí modernizace. Navíc internacionalismus marxismu u mnoha autorů vedl k přehlížení významu národnostní otázky. Skutečnost, že revoluce proběhla v carském Rusku, si ovšem vynutila rozpracování i tohoto tématu, což v počáteční etapě výrazně ovlivnila Stalinova práce Marxismus a národnostní otázka (1912–1913). Na ní navázalo hledání propojení s antikoloniálním hnutím, které získalo své výchozí krédo v Sunjatsenově programu osvobození Číny.

 

Fakt, že se Mongolsko po revoluci a lidově-demokratické země po 2. světové válce nespojily do jednoho státu, lze pokládat za pokračování dalšího rozvoje teze o vítězství socialismu v jedné zemi. Objevil se napřed pojem „socialistický tábor“ a po vypuknutí rozporů mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou vize „socialistického společenství“. Představy o míru prostřednictvím socialistické správy společnosti v jednotlivých státech byly ovšem vážně zpochybněny ozbrojeným pohraničním konfliktem mezi SSSR a ČLR (1969) a čínsko-vietnamskou válkou (1979).

 

Vznik strategických zbraní a objevení se možnosti sebezáhuby lidstva postupně vedly k úpravám představ o kapitalistickém směřování k válce. Jak ukazuje 6. kapitola, na XX. sjezdu KSSS (1956) byla zformulována teze o možnosti vyhnout se nové světové válce. Objevila se vize mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením. Tato teze však neznamenala zřeknutí se konfrontace, a to zvláště v tzv. třetím světě.

 

Začalo hledání spojenců jak mezi kapitalistickými státy, tak mezi hnutími – především protikoloniálními. Politickou praxi socialistických států pak nejlépe vyjadřuje analytické krédo realistického paradigmatu spojené s idealistickými vizemi radikální změny v podobě socialistického světového státu. Původní marxismus byl ovšem především originální teorií globalizace.

 

 

KREJČÍ, Oskar: Mezinárodní politika. 5. upravené vydání. Praha: Ekopress, 2014. 804 s. ISBN 978-80-87865-07-1

 


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk