logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Obama a změna ve světě

Obama a změna ve světě

 

Oskar Krejčí

 

Hypersummitový týden Baracka Obamy výrazně posunul představy o nové zahraniční politice USA. Mnohé otazníky však zůstaly.

Po návratu do Bílého domu může americký prezident Barack Obama směle říci: „Mí Pražané mi rozumějí!“ A ukázat fotografie z Hradčanského náměstí i usměvavého českého prezidenta a premiéra, ale také manifestanty proti vojenské základně USA. Přestože po sobě zanechal spory o to, co vlastně chtěl v souvislosti s radarem v Brdech říci, může být spokojen: on nechtěl velká témata ještě uzavřít. Skutečná změna vyžaduje čas.

 

Jaderné zbraně

Praha se stala místem, které si Obama vybral k otevření otázky celosvětového jaderného odzbrojení. „Spojené státy se budou snažit vyloučit jaderné zbraně ze systému národní bezpečnosti,“ řekl prezident. Potvrdil tak slib daný v předvolební kampani, že využije svého prezidentství k odstranění tohoto nejhrozivějšího dědictví studené války. Zahraniční a bezpečnostní politika USA by měla být pro budoucnost opřena o jiné jistoty, než je jaderné odstrašení. Jaderné zbraně se na počátku dvacátého prvního století jeví jako velmi nebezpečný a drahý přepych. Možnost jejich vojenského využití se téměř rovná nule: zaútočit s nimi na jaderné mocnosti se blíží fyzické sebevraždě, použít nukleární zbraně proti nejadernému státu je morální sebevražda. A stále je zde riziko, že se jaderných zbraní zmocní teroristé.

„Hrozba jaderné války klesla, ale riziko jaderného útoku vzrostlo,“ prohlásil Obama. Má bezesporu pravdu. Ivo Daalder, vědecký pracovník Brookings Institute, a Jan Lodal, prezident Atlantic Council of the United States a bývalý pracovník ministerstva obrany i Bílého domu za vlád Richarda Nixona, Geralda Forda a Billa Clintona, připomněli na konci minulého roku v časopise Foreign Affairs, že ve světě je pětadvacet tisíc nukleárních náloží. A nejen to – na naší planetě je zároveň téměř tři tisíce tun štěpného materiálu, který může být využit k výrobě dalších dvou set padesáti tisíc jaderných náloží. Tento materiál je skladován ve více než čtyřiceti státech. Vedle obecné nevyužitelnosti jaderných zbraní pro rozumnou politickou strategii je zde ještě problém efektivnosti: na dosažení jaderného odstrašení jich mají Spojené státy i Rusko zbytečně mnoho. A za příliš velké peníze.

Podle rozboru Stephena Schwartze a Deepti Choubeyové z Carnegie Endowment vydaly Spojené státy v roce 2008 na jaderné zbraně a s nimi související programy 52,4 miliardy dolarů. Z toho však byla jen necelá desetina věnována na omezení hrozeb plynoucích z nukleárních zbraní. To otvírá hned dvě odlišná témata. Tím prvním je úsilí o „globální nulu“, tedy svět bez jaderných zbraní. Kdo nevěří, že takové zbraně lze odstranit, ať se podívá na likvidaci chemických zbraní – tedy jiného systému zbraní hromadného ničení. Jejich likvidace pokračuje podle plánu a za všestranné důvěry. Navíc je zřejmé, že vojenské rovnováhy lze dosáhnout pomocí moderních konvečních zbraní – a přitom to může být v řadě ohledů pro Spojené státy výhodnější.

Obama a změna ve světě 4.Druhým tématem (mnohem méně fascinujícím) je kontrola jaderných zbraní, to znamená omezení jejich počtu, zastavení divoké modernizace a rizik šíření. Zde se jako základ jeví londýnská dohoda amerického a ruského prezidenta o tom, že se dohodnou. Dohodnou se o nové smlouvě směřující ke snížení jejich přebujelých strategických arzenálů. Příležitostí by měl být rusko- -americký summit v Moskvě, který se uskuteční v červenci. S tímto tématem je spojeno i další Obamovo odhodlání, jež manifestoval v Praze: dostat do čtyř let pod mezinárodní kontrolu veškerý jaderný materiál ve světě. Důležitým předpokladem pro vznik vzájemné důvěry a pokles rizika šíření jaderných zbraní má být ratifikace Smlouvy o úplném zákazu jaderných pokusů z roku 1996. Byl to Kongres USA, který v době, kdy byl ovládán republikány (1998), ratifikaci zablokoval. A prezident Obama dobře ví, že vytvoření světa bez jaderných zbraní či alespoň efektivní kontrola jaderných zbraní vyžadují iniciativu USA, jejichž strategický nukleární arzenál je největší a hlavně nepřetržitě modernizovaný.

Bruselské hádanky

Na pozadí hledání cest ke světu bez jaderných zbraní či alespoň jejich efektivní kontroly se odehrávají také diskuse o nové strategii NATO. Z přijatých dokumentů na summitu NATO je patrné tápání v přechodném období. Jisté je jediné: až se Obamovi podaří změnit přístup Washingtonu, pohne se i Brusel. „Pokud íránská hrozba zmizí, budeme mít silnější bezpečnostní základ a hlavní důvod pro postavení protiraketového štítu v Evropě bude odstraněn,“ prohlásil Obama v Praze. Hovoří se o tajném dokumentu o protiraketové obraně, který měl summit NATO přijmout, avšak Deklarace o bezpečnosti Aliance, schválená 4. dubna a zveřejněná na serveru NATO, o žádné protiraketové obraně nehovoří. Ani o regionální, ani o globální.

Na co by byla protiraketová obrana ve světě bez jaderných zbraní? S tím souvisí i odklad novelizace doktríny NATO. Podle dostupných informací by novou strategii Aliance měl přijmout následující summit, který se má sejít v Lisabonu na přelomu let 2010 a 2011. V té době by mělo být jasné, jak naložit s pojetím vojenských misí za hranicemi mezinárodního práva i práva členských států Aliance a s představou o možnosti použít jaderných zbraní jako první – což jsou velmi sporné základy současné strategie NATO. Aliance zatím setrvává na představách o potřebě další expanze na východ.

Setrvačnost myšlení vojenských elit Západu je nejlépe patrná právě na těchto vizích. Jestliže zpravodajská komunita USA už veřejně hovoří o nutnosti připravit se na život v multipolárním světě, vojáci stále žijí v iluzích o vojenské nadřazenosti Západu. Představa NATO jako regionální organizace s globálními závazky stále směřuje k obsazování prostoru kolem Ruska, na Středním východě, a dokonce v Pacifiku. Zdá se, že bude zapotřebí prohloubení tragédie NATO v Afghánistánu, než vojáci pochopí, že vojensko-technická převaha k vítězství nestačí. Je zřejmé, že téma Afghánistánu potvrdilo trvající rozdíly mezi USA a větší částí západní Evropy. Dohoda navýšit počty vojáků NATO v Afghánistánu o pět tisíc mužů (z toho tři tisíce jen do prezidentských voleb) je hluboko pod přáním prezidenta Obamy.

Vojenský kontingent Západu v Afghánistánu se přiblíží sto tisícům – přestože například Stephen Walt z Harvard University s odvoláním na propočty RAND Corporation počátkem roku v časopise Foreign Policy uvedl, že k vítězství je nutné šest set tisíc vojáků… Ale věřit ve vojenské vítězství v zemi, kde je sociální stabilita zajišťována pěstováním opia na sto padesáti sedmi tisících hektarech, je mírně řečeno naivní. Fakt, že NATO stále odmítá nabídky Šanghajské organizace spolupráce na pomoc při řešení afghánské tragédie, o nichž před necelým měsícem hovořil například indický ministr zahraničních věcí, svědčí o nepřipravenosti mnohých západních politiků na probíhající globální změny. Přitom dokonce i afghánský prezident Hamíd Karzáí hovoří o tisících afghánských civilistů zabitých při akcích NATO. Dále se prohlubuje také nestabilita Pákistánu. Nad tím lze v Praze zavřít oči, ovšem v muslimském světě to posiluje odpor k Západu.

Podle analýzy George Friedmana z texaského analytického centra Stratfor patří ke zdrojům nejistoty i Obamova návštěva Ankary. Nejde pouze o to, že americký prezident vyzýval k přijetí Turecka do Evropské unie, což někteří evropští politici nelibě nesli. Nejde dokonce ani o to, že USA potřebují tohoto ekonomicky nejvýznamnějšího spojence v muslimském světě. Turecko je některými stratégy vnímáno jako mimořádně důležitý geopolitický hráč na Středním východě, na Kavkaze a ve Střední Asii, zejména při budování přepravních tras energií do Evropy, které jsou součástí (málo reálného) snu o snížení závislosti na ruském plynu a ropě. Nabízí se představa, že Turecko může být na eurasijské šachovnici lépe využito proti Rusku. Takovéto pojetí by však podvazovalo kooperaci s Ruskem.

Noví hráči

Všechny tyto politické diskuse se odehrávaly na pozadí globální ekonomické krize. Zatím si nikdo z kompetentních politiků netroufá říci, jak dlouhá a jak hluboká tato krize bude. Přesto už jednu zásadní informaci Obamova návštěva přinesla: krizi, která vznikla ve starých centrech Západu, nelze řešit bez zapojení nových center Východu a Jihu. Na první pohled se však hlavní spor odehrál na tradiční euro-americké ose, konkrétně na linii Washington–Berlín. Bitva proběhla kolem výběru léků na ekonomickou chorobu světa. Washington vsadil na měnovou expanzi a stimulaci poptávky a nalil do své ekonomiky stovky miliard dolarů. Kancléřka Angela Merkelová paří mezi zastánce koncepce větší kontroly finančního sektoru jako cesty z krize. Nejde jen o akademický spor: stimulace spotřeby v USA je samozřejmě výhodná pro exportéry, z evropských spojenců především pro Německo. Berlín při důrazu na kontrolu vydělá vlastně dvakrát – bude mít lepší přehled o místních financích i lepší podmínky pro vývoz.

Obama a změna ve světě 2.Z určitého pohledu se to jeví jako spravedlivé: Evropa, Čína a Japonsko, ale i Rusko vkládají do hašení finanční krize vydělané dolary, což se o USA dá říci jen s velkou nadsázkou. Washingtonu se spíše podařilo naplnit sen středověkých alchymistů – nevyrábějí zlato z olova, ale daří se jim to z papíru. Z tohoto hlediska se zdá, že hlavní spor o výsledky schůzky G20 se odehrál ještě před zasedáním v Londýně. Ruský prezident Dmitrij Medveděv navrhl vytvoření nové světové měny, která by nahradila nedůvěryhodný dolar. Spojené státy tuto myšlenku odmítly. Ovšem moskevský návrh získal významnou podporu v Pekingu.

Při zdůvodňování potřeby nové světové měny šéf čínské národní banky neváhal připomenout Keynesovy návrhy z poloviny čtyřicátých let minulého století. Závěry jednání skupiny G20 jako by daly za pravdu Washingtonu. Uzavřená dohoda říká, že Mezinárodní měnový fond (MMF) dostane pět set miliard dolarů na pomoc strádajícím státním financím, dvě stě padesát miliard půjde na povzbuzení světového obchodu, stejná částka by měla do MMF zamířit na omezení úvěrových rizik a sto miliard dolarů by mělo pomoci chudým zemím. Jenže – jaká bývá cena vítězství nad silnějším? Západ už nemá v rukou nejdůležitější ekonomické karty budoucnosti.

Scénáře budoucnosti

Vyhraje ten, kdo lépe pochopí směřování globálního vývoje. V této chvíli se zdá, že budoucnost může mít čtyři odlišné tváře, o nichž částečné hovoří už Vize vývoje Slovenska, kterou pro bratislavskou vládu připravila Slovenská akademie věd:

  • Obama a změna ve světě 3.Efektivní multilateralismus. Tento poněkud nesrozumitelný název pochází z dokumentu Bezpečná Evropa v lepším světě, schváleného Evropskou radou v prosinci 2003. Předpokládá, že zásadní rozhodnutí se budou provádět po dohodě mocností. Tento scénář vyžaduje růst významu mezinárodního práva a modernizovaných mezinárodních organizací, které se pokoušejí regulovat globální rozvoj. Posílily by tedy MMF, Světová banka, Světová obchodní organizace a další instituce této kategorie. Bylo by to výhodné i pro malé státy jako Česká republika, protože by to snížilo na nejnižší míru riziko nebezpečné konfrontace. Západ by se však musel zbavit pozůstatků koloniálního a paternalistického postoje k Východu a Jihu. Pouze při naplnění tohoto scénáře je možné jaderné odzbrojení.
  • Upevnění hegemonistického postavení USA. O tuto podobu světa se pokoušel předcházející americký prezident. Naplnění tohoto scénáře by vyžadovalo víc než to, že zahraniční politika Washingtonu zůstane unilateralistická, tedy nepodvázaná ohledy na mezinárodní právo či zájmy spojenců. Musela by být i úspěšná. Jádrem tohoto scénáře je udržení vojenské nadřazenosti USA a možnost vést úspěšné preventivní války podle vlastního výběru cílů. V případě, že by byla tato politika efektivní, bylo by to pro malý stát jako Česká republika, která je spojencem USA, výhodné.
  • Chaos. Tento scénář se může naplnit v případě, že se posílí konfrontační prvky v mezinárodní politice nebo se nepodaří zvládnout nástroje pro usměrňování globalizace a řešení globálních problémů. Chaos by byl spojen s rozpadem států, masovou migrací a šířením zbraní hromadného ničení. To se může stát i v případě trvalého úsilí USA udržet si hegemonistické postavení, kdy akce jako válka v Iráku podlomí moc a věrohodnost Washingtonu. Tato vývojová trajektorie je krajně nevýhodná pro malé státy.
  • Paralelní světy. Tento scénář se stane realitou, jestliže si Západ neuvědomí obrovskou moc nových ekonomických center i jejich oprávněný požadavek podílet se na řízení globálních procesů. Nedojde-li k reformě takových organizací, jako je MMF, neobjeví-li se světová měna, která nebude závislá jen na improvizacích Fedu, začnou nové mocnosti hledat vlastní cestu. Již v létě se v Brazílii schází summit států BRIC, tedy Brazílie, Ruska, Indie a Číny. Zároveň hrozí, že Západ se bude uzavírat před rostoucí konkurencí nových center.

Tento scénář, jehož pravděpodobnostní hodnota narůstá, je pro Česko málo výhodný – snadno bychom se mohli octnout mimo hlavní proud dějin.


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk