logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Egypt a pokrytectví Západu

Egypt revoluceEgypt a pokrytectví Západu ANALÝZA

 

Oskar Krejčí

 

Rozpaky. Tak by se daly nejlépe charakterizovat reakce západních politických elit a medií na revoluční vlnu v arabském světě. Důvodů je hned několik. Předně veřejnost k rozhodování potřebuje informace, elitám stačí vědomí vlastních zájmů. A informací je nedostatek, zájmy elit se ukázaly kontraproduktivní.

 

Informace chybí ve dvou rovinách. Západ má velmi neurčitou představu o arabské společnosti a muslimském světě obecně. Je vnímán jako jiný než ten „náš dobrý“. Ve chvíli, kdy se objeví pocit, že arabskému a muslimskému světu Západ rozumí, vtrhne do Iráku v přesvědčení, že – jak psaly tehdejší analýzy Hooverova institutu – tam lze vyměnit politickou kulturu.

 

Dnes, po téměř osmi letech od počátku této „křížové výpravy“, je to především křesťanská menšina, která prchá z Bagdádu.

 

Informace zřejmě chybí i po zpravodajské linii. Zdá se, že se opakují staré chyby, které bylo možné zaznamenat u CIA v Íránu v roce 1978 či u KGB v Československu roku 1968. Zpravodajské služby se ve spřátelených zemích spoléhají především na oficiální zdroje. Ty upřednostňují při sběru informací i vyhodnocování situace. Špatně vnímají skutečnost, že hluboká krize společnosti mívá za následek i rozklad oficiálních zpravodajských partnerů. Nedoceňují rostoucí význam alternativ. A politické vedení, které z mylných informací vychází, je pak překvapeno.

 

Alžírská předehra

 

Ouverturou současných povstání v arabském světě byla alžírská občanská válka, která začala v roce 1991 – tedy až po skončení studené války. Tehdy vláda suspendovala druhé kolo voleb, neboť se právem obávala vítězství Islámské fronty spásy, radikálního či dokonce fundamentalistického hnutí. Výsledek: do roku 2002 bylo zabito 150 až 200 tisíc lidí. A velké ticho západních ochránců demokracie a lidských práv. Toto je momentálně nejpravděpodobnější scénář, jestliže bude povstání v arabských zemích pokračovat.

 

Proč?

 

V posledních čtyřech dekádách se v zahraniční politice Západu sváří dva motivy: lidská práva (až příliš často vnímaná pouze jako politická práva) a bezpečnost (až příliš často vnímaná jako vojenská převaha, v případě USA dokonce jako nutnost kontroly prostoru). Pohříchu vždy, kdy se tyto motivy dostanou do rozporu, vítězí bezpečnostní princip.

 

A tak v době, kdy byl podepisován helsinský Závěrečný akt, Západ bezostyšně podporoval Ferdinanda Marcose na Filipínách, Suharta v Indonésii, Mobuta Sese Seka v někdejší Zaire, vojenské junty v Latinské Americe, diktatury, které v souhrnu měly na svědomí přibližně jeden a půl miliónu lidských životů. Tehdy to bylo ospravedlňováno úkolem zadržovat a zatlačovat komunismus. Dnes je to v případě arabských autoritářských režimů manifestovaně boj proti terorismu a ve skrytu zajištění existence Izraele. Někteří dodávají, že po odstranění byrokratického socialismu ve východní Evropě a reformách v Číně muslimský svět představuje jediný alternativní způsob života. A za způsob života je třeba se prát.

 

Muslimská alternativa

 

Muslimská společnost je jiná než západní. A rozrůstá se. Podle poslední zprávy PewResearchCenter’sForum on Religion & Public Life žije v dnešním světě přibližně 1,6 miliardy muslimů a jejich počet by měl do roku 2030 vzrůst na 2,2 miliardy. Z celosvětového hlediska se jedná o roční přírůstek 1,5 %, přičemž nemuslimské obyvatelstvo roste pouze o 0,7 %. A tak dnes muslimové tvoří 23,4 % lidí ve světě, zatímco za dvacet let to bude 26,4 % (při projekci růstu světové populace na 8,3 miliardy). Většina muslimů – okolo 60 % – žije v Asii. Na severní Afriku a Střední východ připadá 20 % muslimské populace.

 

I když přírůstek muslimů se rok od roku zpomaluje, u nemuslimů je pokles větší. Propočty naznačují, že během příštích dvou dekád stoupne v Evropě počet muslimů z 44,1 na 58,2 milionů – tedy z 6 % na 8 % obyvatelstva –, zatímco v USA vzroste počet muslimů z 2,6 na 6,2 milionů. Tato čísla naznačují, že muslimská populace je ve srovnání s evropskou mladá. I když průměrný věk ve státech s muslimskou většinou vzrostl z 19 let roku 1990 na 24 loni a měl by být 30 let v roce 2030, v Severní Americe, Evropě a ostatních rozvinutých regionech vzrostl průměrný věk mezi lety 1990 a 2010 z 34 na 40 let a za dvě dekády by měl být 44 let.

 

Arabů je přibližně 300 miliónů. Z nich 280 milionů žije v zemích Arabské ligy – a tři miliony například ve Francii či Argentině, 2,5 milionu v USA, po milionu v Íránu, Izraeli, Brazílii či Mexiku. Mezi Araby se největší oblibě těší Francie. Většinou se jedná o muslimy, 7 až 10 % Arabů se hlásí ke křesťanství.

 

Politické hodnoty

 

Mnohé naznačuje, že i mnozí mladí muslimové a Arabové jsou ve své většině orientováni konzumně, tedy často na umělé, reklamou formované západní potřeby. Výzkumy také ukazují, že i vztah k demokracii je zpravidla kladný, byť muslimská orientace přibližuje většinu obyvatel těchto krajin více k hodnotám známým v Evropě spíše z programů křesťansko-demokratických než liberálních stran. Lze se dokonce domnívat, že nebýt vojenského útoku USA na Irák, došlo by v Íránu už dávno k zásadním reformám, ne-li k revoluci. Bezprostřední ohrožení živí radikalismus a umožňuje ve jménu bezpečnosti porušovat lidská práva. Všude na světě.

 

Mladá populace arabského světa je konfrontována nejen s tradičními hodnotami, ale velice často s vládci ze seniorské vrstvy.Je tak založen generační rozpor mezi přestárlou politickou elitou a mladou částí společnosti, který velmi dobře zná i česká politika z února 1948 a listopadu 1989. Současný alžírský prezident Abdelaziz Bouteflika (73 let) je ve funkci od roku 1999 – stejně jako jordánský král Abdullah II. (49 let). Jemenský prezident Ali Abdullah Saleh (64 let) je ve funkci od roku 1990. Hosni Mubarak (82 let) vládl v Egyptě od roku 1981, Zine El Abidine Ben Ali (73 let) v Tunisku od roku 1987 atd. Saudský král Abdullah bin Abdul-Aziz sice vládne krátce, ale má 82 let. Dlužno dodat, že mezi seniory patří i generalita egyptské armády. Ti, kdo dnes hovoří o rozporech armády a prezidenta, mluví o posledních dnech krize, kdy si každý hleděl svých zájmů. A na vrcholu krize se vždy hlavy států snaží zajistit imunitu rodině a majetek „našetřený“ v době výkonu funkce, ostatní pak usilují o přežití ve funkci. Dnes protestují egyptští policisté a pracovníci televize proti tomu, aby je nové vedení státu nepropouštělo kvůli jejich podpoře Mubaraka, neboť přece pouze plnili příkazy.

 

V souvislosti s povstáním v arabském světě je vhodné připomenout ještě jeden faktor: i když autoritářští vůdcové v těchto státech nikdy nesdílejí hodnoty liberální demokracie, často sdílejí hodnoty liberální ekonomie. Z druhé strany se pak mnozí příslušníci západních politických elit shlížejí v polofedudálním či přímo feudálním životním stylu těchto autoritářských vládců a vyhřívají se v jejich přízni. Jak ukázal skandál v Paříži, láska k plesům v opeře a luxusním přímořským sídlům měšťáky a feudály spojuje.

 

Muslimská i arabská společnost je velmi sociálně členěná. Ukazuje to i poslední Zpráva o lidském rozvoji, kterou připravuje OSN a jež sleduje indexu lidského rozvoje coby kombinaci údajů o příjmech, vzdělání a zdraví ve společnosti. Podle něj je Egypt na 101. místě, Jemen na 133., Maroko na 130., Sýrie je na 111., Jordánsko na 82. a Tunis na 81. místě. Z exportérů ropy pak je Alžírsko na 104., Libye na 53., Saudská Arábie na 55., Katar na 38. a Sjednocené arabské emiráty jsou na 32.; Irák není uveden. Pro srovnání: Pákistán je na 125., Turecko na 83., Irán na 70. místě; Izrael pak na 15. místě (Česko je 28., Slovensko 31.).

 

Světová banka na svém serveru uvádí, že v roce 2005 se v Egyptě 10 % nejbohatších podílelo z 27,6% na celostátních příjmech, zatímco příjmy 20 % nejnižších tvořily 9,0 % příjmů. 3,5 % obyvatel Egypta žila za méně než dva US dolary denně. O rozdělení národního bohatství – tedy ne o příjmech, ale o vlastnictví – tyto údaje Světové banky nehovoří. A to je muslimská společnost solidárnější než liberální. Letošní povstání v Alžírsku a Tunisku začalo jako sociální bouře. Tedy jako požadavek zajištění základních, ne reklamou zformovaných potřeb.

 

To vše západním politickým elitám povětšině nevadí. Problém je jinde: zahraničněpolitická orientace arabské a muslimské populace. V červenci 2010 výzkumníci z University of Maryland a Zogby International prováděli svůj už tradiční průzkum veřejného mínění v arabském světě. Tentokrát se ptali téměř čtyř tisíc lidí v Egyptě, Saudské Arábii, Maroku, Jordánsku, Libanonu a ve Spojených arabských emirátech. Z nich se především jako muslimové identifikovalo 39 % dotázaných, 32 % jako občané státu, 25 %jako Arabové. Mezi zajímavými výsledky lze uvézt:

 

  • Vnímání zahraniční politiky USA:
    podíl těch, kdo pokládají politiku Spojených států vůči Střednímu východu za správnou, klesl za rok z 51 % na 16 %. Přitom za hlavní projevy tohoto nežádoucího kurzu zahraniční politiky USA pokládali respondenti ochranu Izraele (49 %), kontrolu ropného bohatství (45 %), oslabování muslimského světa (33 %) a udržování globální regionální nadřazenosti (33 %). Nepříznivý postoj vůči Spojeným státům v roce 2008 zaujímalo 83 % dotázaných, zatímco loni to bylo 85 %.

 

  • Vztah k prezidentovi Barackovi Obamovi:
    podíl respondentů s negativním názorem na prezidenta USA stoupl během roku z 23 % na 62 %. Jako hlavní příčinu uváděli respondenti nedůvěru k jeho zahraniční politice.

 

  • Názor na jaderný program Íránu:
    57 % respondentů se domnívá, že když Írán jadrnou zbraň získá, bude to mít na Střední východ kladný vliv – v Egyptě tento názor zastává 88 % dotázaných. 57 % respondentů je přesvědčeno, že Írán jadernou zbraň vyvíjí, přičemž 70 % z těch, kdo má tento názor zároveň uvádí, že má na to právo.

 

Vojenská demokracie?

 

Jestliže veřejnost k rozhodnutí potřebuje informace a elity vědomí svých zájmů – dav potřebuje ukázat směr. I revoluční dav. Příznačné pro současné manifestace v arabském světě je, že chybí prapory hnutí a portréty vůdců. A pravděpodobně i potřebná dávka masového odhodlání k sebeobětování, které potřebuje ke svému probuzení vznešenější cíle, než pád symbolu. Potřebuje jednotící program a jeho personifikovanou iluzi. Živelnost na ulicích arabských měst ale doprovází absence organizovaných autorit. Velká světová média nevytvářejí kult nových arabských vůdců, jak tomu bylo například při tzv. barevných revolucích. A tak se otvírá cesta pro anonymní uniformy. Zastavila by se sametová revoluce v Československu, kdyby Gustáva Husáka v prezidentské funkci vystřídal šéf politické policie? V Káhiře to hrozí.

 

Značná část západních politických elit teď hledí na armádu v zemích svých bývalých spojenců jako na záruku stability a kontinuity v zahraniční politice. Tedy na alžírský model v případě, kdy bouře na ulicích budou pokračovat. A armády spojenců Spojené státy dokáží hýčkat. Například podle agentury Reuters v roce 2010 dostala egyptská armáda z USA pomoc ve výši 1,3 miliard dolarů; pětkrát méně, konkrétně 250 miliónů dolarů, činila ekonomická pomoc. Stovky milionů dolarů navíc dostává egyptská armáda ročně přímo od Pentagonu z tzv. „hardwarových“ přebytků. Proč takové vojenské výdaje, když Egypt nemá velkého vojenského nepřítele – představuje přece nejdůležitějšího arabského spojence Izraele? Nabízí se prosté vysvětlení: korupce. Korupce individuální, ale i politická. Podle zpráv zveřejněných WikiLeaks pokládali prezident HosniMubaraka jeho generálové vojenskou pomoc USA za „nedotknutelnou kompenzaci“ vytváření a udržení míru s Izraelem.

 

Přecenění propagandy

 

Chorobou západní postmoderní politiky se stala představa, že není důležité, co se děje, ale jak se to podá. Státníci se nevzdělávají u Marxe, Keynese či Hayeka – učí se z filmu Vrtěti psem. Když NATO v době útoku na Jugoslávii začalo prohrávat zápas o veřejné mínění, napřed byla vybombardována bělehradská televize a pak Tony Blair poslal do Bruselu svého mediálního poradce, který mu pomáhal vyhrát volby. Nejlepší průprava pro politickou kariéru není filosofie, ale herectví. Nebo alespoň školení u nějaké imagemaking agentury. Plus angličtina. Propaganda ale nedokáže vše a navždy. Nelze donekonečna hystericky reagovat na násilí a zatýkání při protivládních demonstracích v Bělorusku a mlčet, když při podobných demonstracích policie zabije několik lidí v Albánii. Ten, kdo věří na válku civilizací, by si pak mohl myslet, že si Západ snaží udobřit arabské muslimy ponížené na Středním východě na úkor pravoslavných Slovanů. Ono to ale nefunguje.

 

Tisíce civilistů zabitých jednotkami NATO v Afghánistánu se dají zamlčet ve střední Evropě. Lidé zde nejsou zvyklí ptát se a tak trochu ani nechtějí pravdu znát: kdo by se chtěl za své vojáky stydět? A tak mlčky akceptují zásadu „Když se kácí les, létají třísky“.

 

Jenže – co je les a co jsou třísky?

 

Utajit mrtvé civilisty a miliony uprchlíků v Iráku a Afghánistánu nelze v arabském či muslimském světě. Tam se lidé ptají, protože se ptají na své lidi. Tam zamlčování jenom podporuje fámy, zveličování, legendy. Proto se nikdo ani moc nediví, že arabské a muslimské obyvatelstvo není srovnáno se západními liberálními hodnotami. Netřeba ani moralizovat: politika dvojího metru praktikovaná Washingtonem a Bruselem je prostě pro ně nevýhodná.

 

Porozumění pro Írán, které je patrné u arabské veřejnosti, vyvolává na Západě snad největší obavy: chybějící vůdce a program mohou být nahrazeny vzorem či dokonce zařazením se za Teherán. Íránský režim jako „muslimská demokracie“ by mohl být onou nežádoucí alternativou liberální demokracii. Proto tak bojovná reakce z Washingtonu na rozehnání manifestace v Teheránu a poněkud absurdní výzvy, aby Írán otevřel svůj politický systém po vzoru Egypta. Někdy by měl někdo porovnat volební systém v "nepřátelském" Íránu s volebním systémem ve "spřátelené" Saudské Arábii… A připomenou, že 11. září v kokpitech vražedných letadel nad Washingtonem a New Yorkem nebyli Íránci, ale Saudové.

 

Slepota, kterou je raněna velká část západních politických elit, se mimo jiné projevuje v podobě strachu z muslimských politických hodnot. Nejsou liberální. Ve své umírněné variantě ale obsahují mnohé z toho, co má v sobě i moderní evropská politická kultura. Přitom armádní pseudořešení problémů arabské světa je jen odkladem budoucích velkých bouří. Ti, kdo straší například Muslimskými bratry, zapomínají, že jejich představitelé jsou už v parlamentech několika arabských států. Také současný irácký viceprezident Tariq al-Hashimi vzešel z Irácké islámské strany, kterou zakládalo Muslimské bratrstvo.

 

Je ale třeba hledat společná stanoviska se sekulárními a muslimsko-demokratickými hnutími v arabském světě, nemyslet si, že je Západ převychová či si je dokonce podřídí. Nebude to jednoduché. Citované výzkumy naznačují, že zvláště obtížné je a bude hledání kompromisů, které by zajistily oprávněné zájmy Izraele. Je však nutné počítat s tím, že doba kolonialismu minula a čas paternalismu se nachyluje.

 

21. století nebude stoletím Západu.


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk