logo VŠ vysoká škola vzdelávanie Vysoká škola medzinárodných a verejných vzťahov Praha
VŠ štúdium študenti vysoké školy

 

Vzdelávací a konzultačný inštitút v Bratislave


Akreditované denné aj externé bakalárske a magisterské štúdium na českej VŠ
poskytujeme aj na Slovensku...

KREJČÍ, O.: Panarabská revoluce

Liga arabských štátovPanarabská revoluce ANALÝZA

 

Oskar Krejčí

 

Arabským světem obchází strašidlo, strašidlo panarabské revoluce. Bouře v 18 z 22 členů Ligy arabských států zákonitě vyvolává otázku, co tyto státy spojuje a co rozděluje. Velkým tématem se stává, zda povstání vyústí v překreslení hranic. „Národní stát v podobě, kterou známe, a který byl vnucen regionu koloniálními mocnostmi, je zralý na změnu“, píše politický analytik ze Sjednocených arabských emirátů Mohammed Khan na serveru Al Jazeera.

 

Liga arabských států

Vznik: březen 1945

Sídlo: Káhira, Egypt

Počet členů: 22 států

Počet pozorovatelů: 4 státy

Region: 13,9 milionů km2

Obyvatelstvo: 360 miliónů

HDP: 2,8 bilionů USD

HDP per capita: 7,7 tisíc USD

 

 

Jednotný arabský stát

 

Západ se v posledních dnech poměrně úspěšně snaží strhnout pozornost světové veřejnosti k povstání v Libyi, ovšem rozhodující regiony pro panarabskou revoluci jsou jinde. Vytvoření celoarabského státu znamená sjednotit region, kde se postupně zformovala tři hlavní geopolitická těžiště:

 

  • Egypt, oficiálně Egyptská arabská republika, který má velký demografický a symbolický význam. Zde je kromě slavné historie i rodiště moderního arabského nacionalismu. Žije zde více než čtvrtina světové arabské populace. Podle BP jsou zde však pouhé 0,3 % prokázaných světových zásob ropy.

 

  • Saúdská Arábie, oficiálně Saúdské arabské království, která má rozhodující ekonomický význam. S 265 miliardami barelů ověřených zásob ropy ovládá pětinu prokázaných světových rezerv. HDP na hlavu je zde 16,8 tisíc dolarů oproti 2,8 tisícům v Egyptě. Podle BP disponuje Střední východ jako celek 56,6 % a USA 2,1 % prokázaných světových zásob ropy.

 

  • Bahrajn, oficiálně Bahrajnské království, je uměle propojeno hrází se Saúdskou Arábií, je několik námořních mil od břehů Íránu (10,3 světových zásob ropy, 15,8 % prokázaných světových zásob plynu), Kuvajtu (7,6 % světové ropy), Kataru (2 % ropných a 13,5 % světových zásob plynu), Sjednocených arabských emirátů (7,3 % prokázaných světových ropných zásob) a několik námořních mil od Hormuzského průlivu. Sídlí zde námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí 5. flotilu, která kraluje v Perském zálivu, Ománském zálivu, Arabském moři a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků USA (počítáno bez kontingentu v Iráku) na několika desítkách základen a lokacích. Nejsou ovšem v Libyi, kde jsou 3,3 % prokázaných světových zásob ropy.

 

 

I letmý pohled do špatně informovaných medií ukazuje, jak odlišný je průběh povstání v těchto rozhodujících lokalitách případné panarabské revoluce. To je dáno skutečnosti, že národy či části arabského národa ovládají odlišné státní elity rozděleného arabského světa. Napětí v Alžírsku hrozí výbuchem,  Libyí otřásá občanská válka, Egypt a Tunisko čekají na druhou fázi zamrzlé revoluce, manifestace pokračují – a mrtví přibývají – v Jemenu a Bahrajnu, v Saudské Arábii se minulý týden poprvé na ulici ozvali menšinoví šíité…

 

V Evropě s upadajícím školstvím se může někomu zdát, že rozporcování arabského regionu na státy s pozoruhodně geometrickými hranicemi zde bylo vždy a je navždy. V arabském světě ale dobře vědí, že tyto hranice předznamenala tajná Sykes-Picotova dohoda z doby 1. světové války, konkrétně z roku 1916. Jak patrno, stalo se tak poměrně dlouho před vznikem Společnosti národů. Tehdy se Francie a Velká Británie za souhlasu carského Ruska dohodly o rozdělení území umírající osmanské říše. Snad ještě srozumitelnější příklad mocenské arogance představuje Sèvreská smlouva z roku 1920 a následná, už naplněná, Lausannská smlouva z roku 1923. Ta znamenala nejen „mocensky vyvážené“ vytváření britských a francouzských mandátních území na Střední a Blízkém východě, ale i „opomenutí“ zájmů Arménů a Kurdů.

 

V téže době se začala formovat panarabské idea. Ta v minulosti zažila dva velké podněty, které jí proslavily. Tím prvním bylo v roce 1940 vytvoření strany BAAS, Socialistické strany arabské obrody. Ta si vytýčila jako cíle svobodu chápanou jako nezávislosti, nemarxistický socialismus – a jednotu ve smyslu všearabské jednoty. Studenoválečnické rozštěpení baasistického hnutí na prosovětské syrské křídlo, fungující dodnes, a irácké proamerické křídlo, zlikvidované vojenskou intervencí USA, předznamenalo ústup strany BAAS ze slávy.

 

Druhým impulzem pro rozvoj panarabské ideje byla egyptská revoluce v roce 1952. Ta pod vedením Gamála Abdan-Násira zakládala moderní arabský nacionalismus. Násirovy snahy vyústily v roce1958 ve vytvoření Sjednocené arabské republiky jako unie Egypta a Sýrie. Sobectví a neschopnost politických elit pohřbilo SAR již v roce 1961.

  

  

Arabský národ

 

Je zřejmé, že povstalce v arabském světě propojuje především jazyk. Přesněji řečeno, jeho písemná podoba. Tato starodávná pravda umožňuje tolik zdůrazňovaný současný zázrak, kdy se i pomocí internetu přelévá povstání přes hranice států. A z druhé strany kvůli jazykovým bariérám se komplikuje ne-li znemožňuje propojení povstání do jiných muslimských zemí či regionů, jako je Indonésie, čínský Sin-ťiang, Střední Asie či Írán a Turecko. Zároveň se ale otevírá velká otázka: jazyk je přece jedním z rysů národa; jsou Arabové jeden národ?

 

Národní identita Arabů je spojována nejen s jazykem, ale i se semitským původem tohoto etnika a s kulturou muslimského typu. Rozdělení na státy naopak posiluje jazykové odlišnosti a zpochybňuje jednotu tradice. Pro obhájce panarabského – tedy vše-arabského – charakteru současné revoluce v severní Africe a na Středním východě se tak objevuje problém, který znali a znají přívrženci pangermánského či panslovanského hnutí: Germáni a Slované jsou supraetnikum, z něhož se zrodily různé germánské a slovanské národy. A je to národní myšlenka, ne vše-germánská či vše-slovanská idea, která má mobilizační politickou sílu.

 

Dnes panarabskou myšlenku nese především islám. Tento třetí impuls oživující panarabskou vizi není organizován, je ale na první pohled ideově vyhraněný. Nedokáže zatím čelit partikularismu politických elit. Panarabské sjednocení ohrožuje privilegované skupiny uvnitř států, jako jsou například egyptští generálové, stojící proti káhirským slumům. Také privilegované státy, jako jsou ropné arabské supervelmoci versus chudé regiony, nejsou nakloněni integraci. Neméně významnou brzdou je i náboženské sektářství, které například spojuje sunnitské feudální vladaře z Bahrajnu a Saudské Arábie v zápase proti šíitům na ulici bahrajnského hlavního města Manáma.

  

  

Hledání spojence Západu

 

Situace se po studené válce zkomplikovala i proto, že liberální pohled na svět je natolik agresivní, že vytlačil sekulární alternativy, jako je demokratický socialismus. Opojeni vítězstvím ve studené válce, hovoří liberálové o konci dějin a vše, co liberální vize překračuje, embargují, protože to nechápou. Ten, kdo uvěří v konec dějin, zřekne se budoucnosti. A tak v arabském regionu radikalizující se islám se stal jedinou věrohodnou alternativou zkorumpovaným a feudálním elitám. Ve skutečnosti jsou ale v současném muslimském světě patrné tři hlavní ideově-politické proudy:

 

  • Modernisté, kteří chtějí zapojit islámský svět do západně pojaté globalizace.

 

  • Reformisté, kteří chtějí islámský svět přizpůsobit tlaku globalizace a globalizaci dát umírněnou islámskou podobu;

 

  • Fundamentalisté, kteří odmítají globalizaci ve jménu zúženě pojaté tradice.

 

Autoritářské elity mubarakovského typyu patří mezi tzv. modernisty, předstírají ale reformismus. Svým způsobem vládnutí ovšem modernismus zprofanovaly. Strategie Washingtonu dnes směřuje k tomu, aby byly odstraněny symboly těchto autoritářských režimů a zachováno modernistické směřování, které je spojeno s proamerickou a k Izraeli tolerantní zahraniční politikou. Proto zatím padají prezidenti, premiéři a někteří ministři, nikoliv režimy. Pod ochranu je brána většina strategické rozhodovací vrstvy, zvláště pak armádní kádry. Výjimku představuje Libye, kde se Západ dožaduje odstranění celé mocenské elity, neboť cílem je i změna zahraniční politiky.

 

Libye, oficiálně Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje, je názorným příkladem toho, jak panská láska po zajících skáče. Její režim je nekompatibilní nejen s modernistickou globalizací, ale i se zbytkem arabského světa. A tak politici, kteří se ještě včera s plukovníkem Muammarem Kaddáfím objímali, využili příležitost a dnes jej démonizují. Obdobně, jako to bylo v případě iráckého Saddáma Husseina. Tento obvyklý cynismus má ale ještě jeden nebezpečnější aktuální doprovod. Jakmile z Venezuely (12,9 % prokázaných světových zásob ropy) zazněl návrh na zprostředkování v libyjském konfliktu, Západ ještě více zesílil harašení se zbraněmi. Cílem přece není urovnání poměrů a ochrana lidských práv, ale ropa a zahraniční politika. Nelze zapomínat, že konec evropské koloniální nadvlády nad světem začal ve chvíli, kdy v roce 1905 zprostředkování v rusko-japonské válce převzaly Spojené státy. Co kdyby dnes arabský svět, Asie či Afrika přestaly Západ jako arbitra potřebovat?

 

Koloniální reflexy Londýna zatím Washington tlumí svými obavami z další dlouhé vojenské angažovanosti, spojené se ztrátou prestiže obecně a v arabském světě zvláště. Francouzský prezident, který je v čele divokých požadavků na zásah v Libyi, řeší své domácí problémy: poslední výzkumy preferencí pro prezidentské volby ukazují, že vede nacionalistka Marine LePenová a Nicolas Sarkozy by jí rád sebral některé její hlasy. Souhlas Ligy arabských států s bezletovou zónou nad Libyí – tedy souhlas se zahraničním vojenským zásahem proti Kaddáfímu – je spojen jednak s tezí, že o intervenci musí rozhodnout Rada bezpečnosti OSN, jednak s vědomím, že v Radě bezpečnosti požadavek vojenské intervence narazí na veto Ruska a Číny.

  

  

Nezápadní koncovka

 

Ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová si počátkem března v Kongresu postěžovala, že americká mainstreamová soukromá media prohrávají v tom, co nazvala světovou“informační válkou“. Nestačí prý takovým stanicím, jako je arabská Al Jazeera, čínská CCTV a anglicky hovořící ruská televize RussiaToday. Není divu. Ideová setrvačnost, která je příznačná pro západní vnímání světa, se nehodí k bouřlivě se měnící struktuře globalizace.

 

A je zde ještě jeden problém, který je znám již do dob íránské revoluce: autoritářské režimy podporované západními médii mohou ovládnout civilní informační prostor, ne však mešity. Ty pak slouží jako alternativní proud informací a interpretací. I proto dnes hlavní panarabský proud netvoří sekulární socialismus či nacionalismus, ale islámský odpor proti liberalismu s jeho komercializací veškerého života, jeho zbožštění dravé živelnosti na úkol harmonie a s pokryteckou zahraniční politikou dvojího metru, která je v arabském světě nejviditelnější. A tak podle výzkumů pracovníků University of Maryland a Zogby International z poloviny loňského roku 85 % populace v arabských státech má negativní vtah k USA. 57 % respondentů z šesti arabských zemí je přesvědčeno, že v případě, když Írán získá jadernou nálož, bude to mít kladný vliv na situaci na Středním východě.

 

V úvodu citovaný Mohammed Khan se domnívá, že vzorem pro vytvoření panarabské jednoty by mohla být Evropská unie. To zní z celé řady důvodů velmi sympaticky. Jenže problém je jinde.

 

Pro Západ se zformovalo prosté dilema: autoritářské režimy jsou dlouhodobě neudržitelné v situaci, kdy je demaskují nezápadní media jako autoritářské a nepřeje si je většina mladého arabského obyvatelstva. Zavést skutečnou demokracii ale znamená riziko, že při dnešní hodnotové orientaci arabského obyvatelstva vyhrají muslimští reformisté či dokonce fundamentalisté. To pak, dříve nebo později, bude znamenat změnu zahraniční politiky vůči Izraeli i Západu a možná dokonce úpravu ropných koncesí.


Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Bárdošova 33, 831 01 Bratislava      tel.: +421 917 234 560, 02 / 54 79 20 73       e-mail: info@vip-vs.sk